98
Allison Brennanová
„Tohle byl obchod se smíšeným zbožím,“ vykládal Joe. „A bar.“ „Bar? Úplně se vidím, jak pracuju za barem na Divokém západě.“ Zasmál se. „Tenkrát moc barmanek nebylo, i když pár by se jich určitě našlo.“ „Spíš bych byla bordelmamá v pokojích nahoře,“ pronesla suše a překvapilo ji, že se Joe téměř začervenal. Joe jí byl sympatický, ale zjevně neocenil její smysl pro humor. Bude se muset krotit. „Můžeme jít dovnitř?“ „Ale našlapuj opatrně,“ varoval ji. Procházela místností, která kdysi bývala barem. Byla špinavá, vítr sem navál chuchvalce trávy a prach. Dokázala si představit, jak bar vypadal před sedmdesáti osmdesáti lety, kdy to tu žilo. Celý den dřina v dole, večer se opít, dopotácet se po cestě k malému domku, pár hodin spánku… a tak stále dokola. Možná se život zase tak moc nezměnil, i když p odmínky se rozhodně zlepšily. V koutě stál na třech nohách napůl zhroucený stůl. V baru nebyl žádný alkohol, ale na stěně za ním kdysi viselo dlouhé zrcadlo – v levém dolním rohu zůstal několikacentimetrový úlomek. V rohu se vršila hromada lahví od piva, většinou hodně starých, ale pár jich bylo z nedávné doby. „Když jsem byl na střední, chodili jsme sem o víkendech pít,“ vysvětlil Joe. „Prozkoumali jsme většinu domů v okolí. Ale vždycky jsme po sobě uklidili.“ „Ta dnešní mládež,“ dobírala si ho Kara. Vyšli zase ven. Chodník, který kdysi vedl podél všech obchodů, se už skoro rozpadl, proto museli opatrně překračovat shnilá prkna. Místo působilo smutně, krásně a strašidelně zároveň. Na konci cesty stál starý kostel, ústřední bod malého prázdného městečka. Byla to jediná stavba v dohledu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510671
LHÁT SE NEMÁ
99
jejíž dveře zůstaly neporušené – vlastně celá budova vypadala stabilně, i když nátěr – kdysi bílý – byl téměř úplně oprýskaný povětrnostními vlivy a časem. Přesto budova působila přívětivě, jako kostel v tom starém seriálu, který milovala její babička – Domek na prérii. Kara se vydala po cestě, protože ji zaujala odolnost jednoduché stavby. Udělala si pár fotek, aby vypadala jako zanícená fotografka – a upřímně řečeno, nevadilo by jí, kdyby se na ně později mohla podívat a popřemýšlet si o Divokém západě a o tom, jak se v té době asi žilo. Úplně se viděla jako mstitelka, která napravuje křivdy, protože místní šerif s nimi nemůže – nebo nechce – nic dělat. „Nechápu, proč tohle místo není nějak historicky chráněné,“ přemýšlela nahlas. „Po celém Jihozápadě jsou desítky takových opuštěných míst. Některá se dochovala skoro neporušená. A občas fungují jako lákadla pro turisty. Východním směrem odsud dokonce jedno přestavěli a pořádají v něm zážitkové pobyty na Divokém západě. Oblékáš se a žiješ jako lidi tenkrát – až na to, že máš tekoucí vodu a v domech odpady.“ Zasmála se. „Žádné kadibudky? Kde je nějaká autentičnost!“ Došla ke schodům a Joe ji varoval: „Dávej pozor, to dřevo je shnilé, ať si nezlomíš kotník.“ Málem ho přeslechla. Na schodech byly stopy. Malé, jako od drobné ženy. Nebo od dítěte. Byly čerstvé – prach a vítr je ještě nestačily poničit. Den? Možná dva? Ukázala na ně. „Joe.“ „Děti. Jak jsem říkal, jako teenager jsem sem taky často chodil.“ Nejspíš měl pravdu, ale v baru ani v obchodě žádné stopy neviděla. Jen tady. V kostele. V domě míru, ve svatyni. Uprchlík? Zločinec?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510671
Allison Brennanová
100
Přála si mít u sebe zbraň, ale nechala ji doma, protože by se rozhodně nehodila k její roli. „Chci jít dovnitř,“ oznámila tiše. „Pro jistotu mě nech jít prvního.“ Musela se ze všech sil přemáhat, aby ho nechala otevřít dveře a vstoupit dovnitř jako prvního. Stopy vedly středovou uličkou. Před prázdným oltářem stálo jen několik dřevěných lavic. Ostatní většinou zmizely nebo ležely ledabyle převrácené na zemi. Kříž na stěně visel nakřivo – Karu překvapilo, že vůbec ještě visí. Všechno navíc pokrýval silný nános prachu; malá čtvercová okna, která lemovala všechny stěny, byla většinou rozbitá a ta zbývající tak zaprášená, že skrz ně nebylo vůbec vidět. Nezůstala stát za Joem, zaujala pozici vedle něho. Pak spatřila další řadu stop, o něco větších, než byly ty první. Větší byly přibližně stejně velké jako její – a ty druhé nejméně o dvě čísla menší. Ano, vypadaly jako stopy dětí, možná puberťáků, ale nemohla si být jistá. Drobná žena s dítětem? Vydala se po pravé straně kostela, i když Joe chtěl, aby zůstala stát. Její policejní instinkt křičel na poplach. Někdo – dítě – tady nedávno byl. Proč? Dva zamilovaní teenageři souložili v kostele? Co se týkalo sexu, byla Kara poměrně svobodomyslná a milovala sex pod širým nebem – jeden z jejích bývalých partnerů ji brával ven na své plachetnici a jí připadalo nesmírně erotické být nahá pod velkou modrou oblohou a přitom odříznutá od ostatních. Ale sex v kostele, dokonce i v opuštěném kostele, jí byl proti srsti.A to ani nebyla věřící. Joe došel k ní. Jediné tři lavice, které ještě s tály, byly vpředu u oltáře. Obešla je, pak se k nim otočila a tak trochu čekala, že tam najde spícího bezdomovce nebo mrtvolu. Na zemi v koutě se válel plyšový králík. Ukázka elektronické knihy