„Ano, je můj. Je to jediná věc, která je moje.“ Milla setřásla její ruku, protože se jí nelíbilo, že si ji prohlíží jako nějaké kůzle na trhu. „Vždycky mi patřil.“ „Tak mi to pověz. Vejce? Co o nich víš, dítě?“ Kařina ruka vystřelila a popadla Millu za paži, až nadskočila. „Přinesl ti je?“ „Mně?“ polkla Milla. „Viděla jsem je,“ přiznala a zaplavila ji vlna studu, „ale teď jsou pryč. Je mi to líto. Snažila jsem se…“ „Kde?“ Kara jí mačkala paži tak pevně, až to zabolelo. „Kde jsou teď?“ „Vzal si je Nestan,“ odpověděla Milla. „A teď už budou nejspíš v paláci. Jsou pryč. Beze mě.“ Hlas se jí zachvěl jako svíčka v průvanu. „A nevím, jestli je ještě někdy uvidím…“ „Proč jsi to neřekla? Honem, děvče, honem! Proč jsi je spustila z očí?“ Kařin hlas byl zuřivý a nenechával žádný prostor pro pochyby. „Už se brzy vylíhnou – dnes je úplněk – a ty u toho musíš být…“ „C-c-co? Proč já? Jak to víte?“ Hlavou jí vířil tucet dalších otázek. „Přivezli jsme je domů právě kvůli tomuhle. Líhnou se při úplňku, to znamená dnes v noci. Čas se krátí. Běž! Hned! Rychle najdi vejce a už je nespouštěj z dohledu.“ „Hned?“ Milla se snažila najít slova, ale hlavu měla jako včelí úl plnou rozrušení a zmatku. „Co mám dělat?“ „Běž k vejcím!“ Kara na ni vychrlila proud instrukcí. „Poslouchej. Mláďata nemají žádného žijícího rodiče, a tak se musí rychle s někým propojit, takže musíš být u nich. Jeden z nich si tě vybere. Až se vylíhne, běž k němu. Mluv na něj. Zahřej ho, nakrm masem, nech ho napít. Mláďata musí být v teple. Všechno bude dobré, ale teď už běž. Nemáš moc času. Honem!“ Naléhání se přelilo do úzkostných obav. „A o tomhle ani muk! Nikomu nic neříkej.“ „Dobře, půjdu. Nikomu ani slovo.“ Slova jí v hlavě jasně a vřele plála, poháněla ji kupředu a ukazovala cestu k touze jejího srdce.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510665
Pak se zarazila a ohlédla se na Karu, schoulenou u ohně. Nemohla ji opustit, ponechat ji samotnou napospas bouři. „Ale co vy?“ „Co co já? Na to není čas!“ „Udělám, co říkáte, slibuju, ale jen pokud půjdete se mnou. Musíte se dostat do tepla a bezpečí. Tady zůstat nemůžete, je to příliš nebezpečné, když vás všude hledají vévodovi lidi.“ „Ale ty nemůžeš čekat!“ naléhala Kara. Milla paličatě zavrtěla hlavou. „Bez vás nikam nejdu.“ „Ty to nechápeš!“ Kara málem vybuchla netrpělivostí. „No, tak dobrá.“ Vydaly se společně zpět do bouře. Milla děkovala za to hrozné počasí, protože všichni ostatní – včetně hlídek – zůstali doma. Vítr jim rval vlasy a oblečení a Milliny rozbouřené, divoké pocity tomu počasí odpovídaly. Opravdu se vejce vylíhnou? Tak či tak ji spalovala touha být jim zase nablízku, ale takhle se v paláci ukázat nemohla. Nikdy by je nepustili dovnitř. Ale jak tak klopýtaly od vily Dorato, v hlavě se jí rodil plán. Spěchala domů do Žlutého domu, kde vzala Karu přímo do kuchyně. Když mokré a bez dechu vrazily dovnitř, vylekaly řádně Josi, která upustila sklenici zavařených švestek, takže se po kamenné podlaze rozprskla rubínová šťáva s růžovou dužinou. „Omlouvám se!“ vyhrkla Milla a zavalila Josi proudem slov. „Tohle je Kara. Můžeš ji, prosím, schovat?“ požádala. Nebylo by to poprvé, kdy Josi schovávala uprchlíka před vévodovou představou spravedlnosti. Milla vždycky předstírala, že si nevšimla, že je zadní spižírna náhle zakázaným místem. Ignorovala šepot v sartolštině. Starala se, aby Lanys nechodila do kuchyně. A pak za den či dva byli neviditelní hosté zase pryč.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510665
„Vévodovi vojáci ji hledají po celém ostrově.“ Podívala se Josi do očí, obě věděly, co to znamená. „Kara ti to vysvětlí. Musím běžet do paláce… Prosím?“ Josi neřekla ani slovo a ve tváři se jí stále zračil šok. Jen oněměle přikývla a podala jí talíř, ze kterého zrovna jedla. Milla si ho vzala a spěchala nahoru. Převlékla se do Tarjiných starých fialových šatů, oblékla si k nim stejně barevný plášť a popadla všechny rozházené věci, které Tarja zapomněla: šál, perlový náhrdelník, vějíř. Vzala jídlo, které jí dala Josi – krajíc chleba s plátkem kuřecího masa – a snažila se kousek pozřít. Bylo to tak suché, že se tím ve spěchu málem zadusila, a tak si svačinu nacpala do kapsy šatů na později. Z poličky sebrala Isakovu lahvičku s medicínou a odzátkovala ji. Ujistila se, že je lék čerstvý, a vdechla vůni zázvoru a medu. Isak na ni neustále zapomínal. Proto měl Nestan sluhy, aby pamatovali na všechny drobnosti. Chlapec svou medicínu potřeboval vždycky, když se počasí zhoršilo a pršelo, nebo když se dělo něco vzrušujícího. Takže dnes večer ji rozhodně potřebovat bude.
100 Ukázka elektronické knihy