16 Naše další setkání s Kijošim proběhne týden po večeru stráveném u něj v baru, ve znamení návštěvy cukrárny v Ka gurazace. Dlouho mi nechtěl uvěřit, že odtamtud opravdu pocházím a co dělali naši. Moje rodiště je známé coby poslední japonská provincie, v níž otevřeli Starbucks, a také svými písečnými dunami proslavenými po celém světě — obvykle v tomto pořadí. Jeho název lidé zmiňují, když chtějí zdůraznit něčí provinční náturu, případně když chtějí zavtipkovat, kam že to pojedou na dovolenou, protože v porovnání s Kagurazakou působí jakákoliv jiná destinace jako luxus. „Mizuki,“ oslovil mě Kijoši trpělivě, poté co jsem se mu tenkrát v baru přiznala. „Odtamtud přece nikdo doopravdy nepochází.“ „To je od tebe sprostý,“ opáčila jsem ve svém rodném nářečí. „Nemusíš se nade mnou povyšovat jenom proto, že jsi z města a já vesnickej vidlák.“ Rozchechtal se s hlavou zabořenou do ohbí lokte, kterým se opíral o bar, naprostý opak přísného šéfa zkraje večera. „Jak to děláš?“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510653
„Já nic nedělám. Prostě mluvím.“ Vrátila jsem se k tokijské japonštině. „Snad tě tak nerozesmálo nářečí, které používá celá provincie! Já jsem takhle mluvila roky.“ „Promiň.“ Pořád chrochtal opřený o bar, a když zvedl hlavu, vyzařovala z něj otevřenost, jako bych s ním právě sdílela důvěrné tajemství. Což byla svým způsobem pravda. „Tak už mi věříš?“ „Asi jo.“ Moje provincie je krásná — tedy přinejmenším venkovské oblasti. Kromě nezájmu nadnárodních společností a hor písku se může pyšnit nejmenším počtem obyvatel z celého Japonska. Skutečná nádhera. A zatímco ve městě se tato fakta projevují potřebou zalít betonem všechny travnaté plochy, jež lidi uvádějí do rozpaků tím, že jim připomínají, jak málo jich tam žije, krajina na venkově a podél pobřeží je z větší části nenarušená. Najdete tam všechny druhy mořského pobřeží: dlouhé úseky bílých písečných pláží a útesů čnících z vody, klikaté pěšinky, jež vás zavedou do prázdného zálivu a vy před sebou nevidíte nic než haldu kamení, na níž vyrůstá osamělý pokroucený strom, a dál už jen obzor. Kijoši mi nevěřil ani to, že táta vlastnil cukrárnu. „Vážně,“ ujišťovala jsem ho. „Byla maličká, všechno bylo z tmavého dřeva a v zimě tam byla taková zima, že z toho vždycky měl lehké omrzliny.“ Mrazivo bylo i v domě, kde jsem vyrostla — jak taky jinak, když nás od vnějšího světa dělily pouze papírové zástěny a větvičky. „A vaši tam bydlí pořád?“ „Mamka. Taťka zemřel už před lety. A dům už je jiný — když mámě vyplatili tátovu životní pojistku, nechala strej du, aby ten původní dům strhnul a postavil jí nový s ústředním topením.“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510653
Nový dům bohužel není tak malebný jako ten starý. Kdysi jsem vzala Eri do skanzenu období Edo na okraji Tokia, kam nechali převézt nejzachovalejší tradiční domy z celého Japonska a vytvořili z nich jednu bizarní, opuštěnou vesnici. Měli tam i obchod upravený po vzoru starých prodejen potravin, s posuvnými dveřmi, košíky se zbožím v rozích a jediným lustrem, který tmu uvnitř rozhodně nezahnal. U nás v cukrárně zachytávaly tu trošku světla sklenice bonbonů, až připomínaly pastelově zbarvené drahokamy, a táta v zástěře chránící jeho slušné oblečení a s čapkou na hlavě válel cukrové špalky. Společně s Onó-kunem, svým dobrosrdečným pomocníkem, uměli ze špalků vytvarovat naprosto cokoliv — zvířátka, obličejíky, hvězdičky, slova, zkrátka na co jste si jenom vzpomněli. U příležitosti mých narozenin táta vždycky připravoval něco speciálního: toho roku, kdy jsem začala chodit do klavíru, to byly houslové klíče a jindy třeba malé ovocné koláčky zdobené jahodami a svíčkou. Tyhle speciální kousky neprodával, celý den je rozdával zadarmo a každému, kdo se u něj zastavil, vysvětloval, že jeho dcera má dneska narozeniny. Ve skanzenu se z obchodu, jehož podlaha byla z udusané hlíny, dalo projít posuvnou zástěnou, oddělující obchodní prostory od obytných, do zadní místnosti, kde byly na zemi položené tatami. Stál tam kotacu a na něm várnice na čaj, úplně jako u nás doma — v takovém prostředí jsem strávila roky života, psala domácí úkoly, četla mangy, choulila se v teple a snila za bílého dne. Když jsem si v genkanu zula boty, jen v ponožkách vstoupila na tatami a vdechla stářím a zimou prosycený vzduch, připomnělo mi to, proč jsem odešla, připomnělo mi to, jak člověk může nějaké místo zbožňovat a zároveň mít pocit, že se v něm udusí, pokud odsud nevypadne. Domov byl jako černobílá
102 Ukázka elektronické knihy