parky Stora Sjöfallet a Padjelanta a zprava pak s parkem Muddus. Příroda je zde naprosto úchvatná, přesto místy pěkně nebezpečná. Podél řeky Gadokjahka, která je velmi prudká a vodnatá se můžete dostat až k jezeru Jiegnajavrre. Za kamenitým sedlem Skajdetjahkka jsou například pozoruhodná sněhová pole. Vypadají jako velké bílé čepice, opravdu nádherné…“ Chvílemi jsem se od řízení stačila podívat na Gustava, který vyprávěl a úplně tím žil, jako by to zrovna teď prožíval, každou minutu, každou vteřinu času; bylo to neuvěřitelně působivé vyprávění. Rozhazoval rukama do stran a jeho oči lítaly z jedné strany na druhou. „Další krásnou podívanou jsou malebná údolí Sarvesvagge, Alggavagge a Guophpervagge,“ pokračoval, ale přerušila jsem ho svým dotazem, „Že, ta údolí končí vždy slovem Vagge?“ „Vagge znamená stěna,“ odvětil. „To vše vysvětluje,“ dodala jsem. „Anee, kdybyste tam byla, pochopila byste, proč jsou tato místa tak úžasná. Je to nepředstavitelná krása, ta ohromná majestátnost, právě těch obřích stěn, pokrytých kamením a sněhem. Údolí samotné pak je plné zelených pastvin, potoků a malých říček.“ Usmívala jsem se. „Úplný sobí ráj,“ dodal a také se usmál. „Viděla jsem několik foto galerií týkajících se celé Skandinávie, bylo to opravdu krásné, ty hory, ledové masívy a pěšiny, které končí kdesi v bodě nula,“ poznamenala jsem. „V bodě nula?“ udivil se. „To říkal můj otec, bod nula – tam, kde něco končí a něco může znovu začít,“ upřesnila jsem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510621
„Ach tak, tomu už rozumím.“ „Blížíme se k nějaké osadě,“ vyhrkla jsem a ukázala na ceduli s nápisem Skabersjöby. „Ano, Skabersjöby. Držte se nalevo, pak se dostanete na hlavní. Po ní opět rovně až k první velké křižovatce, pak vás upozorním.“ „Takže člověk tam může zažít mnohá dobrodružství, že?“ pronesla jsem s úsměvem na tváři. „Sarek je jedno z nejhezčích a nejúžasnějších míst, které jsem mohl projít,“ vrátil se k tématu. Nebál bych se použít slov, že to je poslední divočina v Evropě, právě pro tu přírodu v původním stavu. Procházka tímto pohořím však není nic snadného a každopádně to není pro každého. Každý musí na této „severské procházce“ počítat se studeným větrem, nejsou zde žádné vyšlapané pěšiny a počasí se zde mění opravdu rychle. Každý se musí spoléhat hlavně sám na sebe, protože tu není žádná vesnice, žádná osada, kde by mohli počítat s pomocí.“ „Ale jinak to musí být zážitek,“ dodala jsem. „Je tam všechno, co tato krásná příroda může nabídnout; skalnaté vrcholy, majestátní stěny, ledovcová údolí, prudké řeky, i malé říčky, močály, krajiny plné severských květin, místa naprosto nedotčené přírody. Je to putování uprostřed nekonečného klidu a míru…“ „Takže jste prošel jen sever Švédska?“ zeptala jsem se. „Ale kdepak, máme skoro třicet národních parků; Vadvetjåkka, Stora Sjöfallet, Padjelanta, Pieljekaise, Töfsingdalen, Fulu ället, Hamra, Färnebo ärden, Djurö, Söderåsen, Gotska Sandön a jiné. Každý z nich přináší něco jiného, je to jako s knihou, každá si najde toho správného čtenáře a každého může oslovit úplně jinak.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510621
Souhlasně jsem pokývala hlavou a poděkovala za přednášku o Švédských národních parcích. „Tamhle na té křižovatce,“ ukázal rukou, „dejte se doprava.“ „Svedala?“ „Ano, tam.“ „Tak já vás zavezu do Svedaly,“ nabídla jsem. „Tak to jste opravdu moc hodná,“ poděkoval a pohlédl směrem ke mně. „Není to zase tak daleko, já se pak otočím a vrátím se zpátky.“ „Je to pak jednoduché, na každé malé křižovatce jsou ukazatele s nápisem Yddingesjön,“ poradil. „Tak vzhledem k tomu, že nejsem, až tak dobrá řidička věřím mapě a instinktu,“ poznamenala jsem. „Také věřím svému instinktu a ten mi říká, že vy máte daleko větší cítění k přírodě než mnoho dalších, které jsem poznal.“ „To jsem potěšena, že to říkáte. Můj otec říkává, že to mám v sobě, vidět a slyšet, to co jiní nevidí a ani neslyší, a že jsem splynula s přírodou, že jsem dar od andělů.“ „A vy věříte v anděly?“ zeptal se vzápětí. „Samozřejmě,“ blesková odpověď ukončila úsměv. „V poslední době se setkávám s lidmi, kteří v ně věří.“ „A vy v ně věříte?“ zeptala jsem se. „Myslím, že něco kolem sebe vnímám, ale nejsem si jistý, co to přesně je,“ odvětil a zatvářil se hodně nejistě. „To bylo hodně nejisté,“ zareagovala jsem. „Jak to myslíte, nejisté?“ „Že jste se zatvářil nejistě, jako byste prožil nějakou zkušenost, zřejmě nepříjemnou…“
Ukázka elektronické knihy