příjmy vykazují značnou variabilitu. Predikovat ekonomickou jistotu a vyhlídky příslušníků této třídy je daleko obtížnější než u zaměstnanců pobírajících plat“ [ibid., 42]. Tito drobní „nezávislí“ jsou vždy vystaveni tlakům trhu, zároveň však vlastní určitý kapitál a mají vysokou míru autonomie, neboť při výkonu svých pracovních úkolů nejsou nikým řízeni. Třída V zahrnuje: „středoškolsky vzdělané techniky, jejichž práce je do jisté míry manuální, a přímé nadřízené manuálních pracovníků“ [ibid.]. Její představitelé se těší relativně vyšším příjmům srovnatelným s příjmy spojenými s pozicemi třídy II a značné jistotě zaměstnání. Na druhé straně zde lze očekávat menší pravděpodobnost zlepšování ekonomického postavení, než mají organizační pracovníci v pozicích lépe integrovaných v administrativní a řídicí byrokracii. Muži spadající do této třídy jsou na tom z hlediska autority a volnosti v rozhodování často lépe než příslušníci třídy III, nicméně i oni jsou řízeni shora. V zásadě jde o bývalou tzv. dělnickou aristokracii či elitu „modrých límečků“, stojící do jisté míry vně masy námezdních pracovních sil, a to nejen z hlediska své funkce, ale i pracovních podmínek. Nicméně v porovnání s řídicími pracovníky jde o marginální skupinu. U nás bývají do této třídy řazeni mistři. Třída VI představuje kvalifikované námezdní pracovníky všech průmyslových odvětví, a to nejen vyučené, ale i zaučené pro relativně kvalifikovanou práci. V třídě VII pak nalezneme všechny manuální námezdní polokvalifikované a nekvalifikované dělníky v průmyslu a všechny zemědělské dělníky. „Třídy VI a VII bychom mohli ztotožnit s dělnickou třídou. Muži v třídě VI mají zpravidla vyšší mzdy než muži v třídě VII (ačkoli se z tohoto hlediska často překrývají, podobně jako s muži tří mezilehlých tříd). Kvalifikovaní muži mají jistější zaměstnání než méně kvalifikovaní a také trochu více autonomie v práci, která plyne buď z povahy jejich pracovních úkolů, nebo z toho, že pracují ve větších skupinách, nebo z moci odborů. Od ostatních tříd je odlišuje jednak základní rys jejich tržního postavení – tj. že jsou placeni v úkolu nebo podle odpracovaného času – a jednak základní rys jejich pracovního postavení – tj. že na základě pracovní smlouvy zaujímají zcela podřízené postavení, neb jsou podřízeni autoritě svých zaměstnavatelů a jejich zmocněnců“ [ibid., 43]. V některých analýzách spojuje Goldthorpe třídy I, II a III do jedné, tzv. třídy bílých límečků. Někdy je také nazývá salariát, protože pobírají plat (angl. salary) nezávisle na konkrétním pracovním výkonu. Nejčastěji – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510597
však charakterizuje třídy III, IV a V jako třídy mezilehlé (intermediate) – tj. strukturálně umístěné mezi servisní a dělnickou třídu. Goldthorpe výslovně upozorňuje, že uspořádání jeho tříd nekoinciduje se škálou prestiže povolání a nelze je ani považovat za hierarchii statisticky definovaných strat. Protože se však zabývá především sociální mobilitou, a to vertikální, musí alespoň částečnou hierarchii vést v patrnosti. Za vzestupnou mobilitu považuje každý přechod do tříd I a II a za sestupnou odchod z těchto tříd, přičemž rozlišuje sestupnou mobilitu „na malou vzdálenost“ (do tříd III, IV a V) a na „velkou vzdálenost“ (do tříd VI a VII). Podobně hovoří o vzestupné mobilitě na „malou“ (ze tříd III, IV a V) a „velkou vzdálenost“ (z tříd VI a VII). Jinými slovy, v pojmech „výše a níže“ lze v této souvislosti hovořit, seskupíme-li uvedených sedm tříd do tří základních skupin: nejvýše postavené pozice (třídy I a II) a nejníže postavené (VI a VI), mezi nimiž se nachází pozice mezilehlých tříd III, IV a V, které nejsou hierarchicky uspořádány. Tento model, jejž Goldthorpe nazývá „třídním schématem“, později pro potřeby mezinárodního komparativního výzkumu revidoval, zejména se zřetelem na zemědělskou populaci [Erikson, Goldthorpe a Portocarero 1979]. Spojil servisní třídu s třídou II a třídu V s třídou VI, protože v mezinárodním srovnání bylo obtížné tyto třídy od sebe přesně a srovnatelným způsobem odlišit. Na druhé straně třídy IV a VII rozdělil na populaci pracující v zemědělství a ostatní. Rozšířil tedy schéma o třídu farmářů a zemědělských dělníků. Kde to bylo možné, rozlišil v rámci samostatných mimo zemědělství drobné podnikatele se zaměstnanci a živnostníky bez zaměstnanců. Schéma, které používá pro mezinárodní komparaci a s kterým se lze nejčastěji setkat v současné literatuře a mezinárodních výzkumech, tedy vypadá takto: Třídy I a II – servisní třída – vlastníci velkých podniků, všichni odborníci, organizační a řídicí pracovníci, technici s vysokoškolským vzděláním a bezprostřední nadřízení nemanuálních pracovníků. Mezilehlé třídy: Třída III – rutinní nemanuální pracovníci – zaměstnanci v administrativě a obchodu, prodavači a ostatní řadoví dělníci ve službách zabývající se rutinní nemanuální prací. Třída IVa,b – maloburžoazie – malí vlastníci, samostatní řemeslníci a ostatní dělníci pracující „na vlastní účet“ mimo zemědělství. Podtřídu (a) představují samostatní bez zaměstnanců a (b) se zaměstnanci. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510597
Třída IVc – farmáři – farmáři a malorolníci a ostatní samostatní v zemědělství. Dělnická třída: Třídy V a VI – kvalifikovaní dělníci – technici nižší úrovně, přímí nadřízení manuálně pracujících a kvalifikovaní dělníci. Třída VIIa – nekvalifikovaní dělníci – polokvalifikovaní a nekvalifikovaní dělníci mimo primární výrobu. Třída VIIb – zemědělští dělníci – dělníci v primární výrobě24. V mezinárodním výzkumu [Erikson a Goldthorpe 1992] pak pracuje v podstatě s trojtřídním hierarchickým modelem (servisní třída, mezilehlé třídy a třída dělnická), což někteří autoři považují za úkrok od třídního přístupu směrem k hierarchickému. 2.4.2.2 Sociální mobilita a třídy ve vyspělém kapitalismu
Zájem o proces formování tříd přivedl Goldthorpa ke studiu sociální mobility. Na základě mobilitního šetření využívajícího výše popsané třídní schéma dospěl ke zjištění, že současná britská společnost (sedmdesátých let) není otevřenější než v poválečných letech. „K významné redukci třídních nerovností ve skutečnosti vůbec nedošlo“ [Erikson a Goldthorpe 1992, 328]. Zvýšila se pouze pozorovaná (absolutní) mobilita, a to v důsledku proměn struktury zaměstnání. Jinými slovy, veškeré mobilitní pohyby jdou na vrub mobility strukturní25. Šance členů základních tříd na sociální vzestup či sestup jsou i nadále různé. „Ukazují-li se tak obrovské nerovnosti v šancích tříd (…), potom je jistě třeba předpokládat, že do značné míry odrážejí nerovnosti v příležitostech zakotvené v třídní struktuře, tj. nerovnosti, které nelze považovat za výsledek toho, že lidé se na základě svých genetických, morálních a dalších vlastností, nesouvisejících s jejich třídní pozicí, ‚chopí‘ své příležitosti každý jinak.“ Poválečný ekonomický úspěch tedy egalitární reformě nepomohl, ale spíše zatemnil její neúspěch [ibid.]. K významným zjištěním výzkumu rovněž patří základní mobilitní charakteristiky jednotlivých tříd. Servisní třída se početně výrazně zvětšila a logicky je tedy z hlediska sociálního původu značně heterogenní. „V důsledku této expanze není vlastně možné, aby pozice servisní třídy byly 24 25
Primární sektor zahrnuje zemědělství (včetně rybářství a lesnictví) a dobývání surovin. Jednotlivé typy mobility jsou popsány v samostatné kapitole v oddílu Základní pojmy.
– 100 –
Ukázka elektronické knihy