8. Hranice náboženské tolerance – pokus o pravoslavnou perspektivu
Vydali se na cestu a přišli do samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme říci, ať sestoupí oheň s nebe a zahubí je, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Lk 9,52–55
Pán Ježíš Kristus řekl: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi pro všechny dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,19n.).
Kristovo poselství je určeno všem národům a má universální a nadčasovou platnost. Nicméně není dovoleno šířit Kristovo evangelium násilnými prostředky. Nový zákon nepřipouští používání násilí ve věcech víry. Jako není možné si vynutit opravdovou lásku silou, tak také není možné někoho násilím donutit, aby upřímně uvěřil. Dokud byla v raně křesťanské době Církev opakovaně pronásledována, byla tak zvláště zdůrazněna nutnost dobrovolného a nevynuceného přijetí křesťanské víry, protože věrnost této víře mohla znamenat ztrátu pozemského života. Vnější podmínky se změnily po vydání ediktu nebo snad spíše reskriptu milánského v roce 313 císařem Konstantinem Velikým, který křesťanům zaručoval náboženskou svobodu a především potom, co 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510544
se křesťanství stalo v roce 392 státním vyznáním říše římské. Vyvstala otázka, jak se má křesťanská římská říše chovat k vyznavačům různých náboženství a také k těm, kteří, i když se hlásili ke křesťanství, vyznávali víru nepravověrnou. Seznámili jsme se s několika příklady z církevních dějin, které dokládají, jak bylo někdy složité najít správný, vyvážený a především křesťanský přístup k těm, kteří věřili jinak. Jedním ze závažných problémů, který Církev v raně křesťanské době sužoval, byl rozkol donatistů. Této problematice věnoval pozornost již sněm v Římě v roce 313, který svolal císař Konstantin.177 Donatismem se také zabýval sněm v Arles v roce 314. Donatisté se ale nedali přesvědčit a znovu se obrátili na císaře Konstantina, který v roce 316 pozval zástupce obou stran k jednání do Milána. Protože ani to nepřineslo žádoucí smír, císař ztratil s donatisty trpělivost, jejich biskupy poslal do vyhnanství a jejich kostely nechal uzavřít. Ani to ale nepomohlo a donatistické hnutí ještě zesílilo. Císař v naději, že mírností dosáhne lepšího výsledku, povolal jejich biskupy z vyhnanství a vrátil jim kostely. Císařova mírnost se bohužel minula účinkem, neboť donatisté ji využili k upevnění svých pozic a s Církví se nesmířili. Konstantinovi nástupci, zvláště Constans, přikročili vůči donatistům opět k násilným prostředkům. To vedlo k rozvoji náboženského fanatismu, který zanedlouho získal ráz sociální revoluce.178 Prof. Jaroslav Kadlec popisuje, co následovalo: Radikální náboženští blouznivci, pokládající samy sebe za svaté, bojovníky za víru, vojáky Kristovy, procházeli zemí, přibírali do svých řad uprchlé otroky a nespokojené živly venkovského obyvatelstva a dožadovali se sociálních zákonů (chudinské péče, odstranění otroctví apod.) a na poli církevním rigoristických reforem v donatickém smyslu. Donatismu chtěli pomoci k vítězství násilím a terorem; boření katolických kostelů
177 J. Kadlec: Dějiny katolické církve, I, Církevní starověk, Olomouc: Univerzita Palackého, 1993, s. 155. Donatismus: Donatisté byli schizmatickou skupinou v Africe, která odmítla přijmout Caeciliana biskupa v Kartágu (vysvěcen v roce 311), protože jeho světitel – Felix z Aptunga – se stal během pronásledování císaře Diokletiána traditorem. Numidští biskupové, kteří tyto oponenty podporovali, vysvětili Majorina jako rivala Caeciliana. Majorinus byl krátce na to vytřídán Donatem a po něm byl rozkol pojmenován. Donatisté byli rigoristy, kteří se domnívali, že Církev svatých musí zůstat ‚svatá‘ a že Svátosti udělované traditory jsou neplatné. Prohlašovali, že všichni, kdo měli obecenství s traditory, byli nakaženi, a protože je Církev jedna a svatá, pouze donatisté tvoří Církev. Konvertité k donatismu byli znovu křtěni. Církev popírala, že Felix z Aptunga byl opravdu traditorem. Srov. F. L. Cross: The Oxford Dictionary of the Christian Church, 2. vyd., Oxford: Oxford University Press, 1974, s. 1126n. 178 J. Kadlec: Dějiny katolické církve…, I, s. 155.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510544
a násilnosti proti katolickému duchovenstvu i věřícímu lidu byly na denním pořádku. Ani loupeží a vražd se tito „Kristovi vojáci“ neštítili.179
Státní moc byla v průběhu téměř celého století vůči jejich řádění bezmocná a přítrž mu učinil až vpád Vandalů v roce 429. Světské moci se nepodařilo donatismus potlačit a ani pravověrní biskupové s nimi nedokázali najít společnou řeč. Po sněmu v Arles v roce 314 konali afričtí biskupové řadu sněmů, ale jejich snahy narážely na naprostou neochotu donatistických biskupů ke smíření. Do polemiky s donatisty se zapojil také sv. Augustin, který se v roce 396 stal biskupem v Hippo Regius. V letech 400 až 420 napsal na sedmnáct polemických spisů, zabývajících se donatismem. Vrcholem teologického zápasu proti donatismu byl rozhovor, jenž se uskutečnil v roce 411 v Kartágu. Tam se sešlo 286 pravověrných a 279 donatistických biskupů. Sv. Augustin společně s ostatními biskupy nabídl – pro jednotu a mír Církve –, že odstoupí z úřadu, jestliže donatisté vstoupí do církevního společenství. Donatističtí biskupové tuto velkomyslnost pohrdavě odmítli a opět vyhrožovali. Až po zákroku císařského rozhodčího Marcellina museli přikročit k věcné rozpravě. I když v ní donatisté prohráli, patřičné důsledky z toho nevyvodili. Bylo to možná v důsledku neúspěchu této disputace, proč sv. Augustin dospěl k závěru, že bude nutné přivést donatisty ke spáse proti jejich vůli.180 J. Kadlec o tom pojednává takto: Tak byl Augustin první, kdo po hořkých zkušenostech biblicky zdůvodnil užití násilí ve věcech víry. V podobenství o velké hostině, k níž se pozvaní odmítli dostavit, dává Kristus promlouvat hostiteli k služebníkovi: „Vyjdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať sem přijdou (compelle intrare), aby tak můj dům byl plný“ (Lk 14,23). Rozuměje tomuto místu zcela mylně, spatřoval v něm Augustin výzvu přinutit zdráhající se heretiky a pohany k vstupu do církve v daném případě násilím (CSEL, 53, 226n.). Tenkrát nemohl ovšem tušit, k jak hrozným důsledkům jeho falešná interpretace povede. Zanedlouho byla formulována jako právní zásada (Decr. Gratiani, c. 38C. 23q. 4) a opírajíc se o jeho autoritu, stala se posléze základem středověké inkvizice. Dovolával se jí i Luther ve svém nešťastném postupu vůči sedlákům (1525) a pak vůči novokřtěncům (1529) a Calvin jí odůvodňoval své krvavé ortely ženevské. V Novém zákoně ovšem marně
179 Ibid. 180 Ibid., s. 155n.
100 Ukázka elektronické knihy