do kláštera, který požaduje bezpodmínečnou poslušnost nějakému představenému, nebo tím, že by se nechal někým zotročit. Takový čin by se svým způsobem rovnal sebevraždě. Byl by prohrou toho, co činí každou lidskou bytost jedinečnou a rovnocennou. Tento obraz sebe sama lze podepřít Kantovou myšlenkou, že každý jedinec má stejný podíl na lidském rozumu a stejné právo tento rozum rozvíjet ve svém jednání. Tohoto „autonomního“ jedince, báječně nezávislého ve svém rozhodování, snadno odkážeme do říše pohádek. Každá přiměřeně střízlivá reflexe lidského života a lidských společností svědčí o tom, že jsme tvorové snadno ovlivnitelní, neustále infikovaní názory druhých, že postrádáme kritické porozumění sobě samým a ochotně podléháme pošetilým ambicím a nadějím. Naše schopnost sebeovládání se projevuje spíše nárazově. Jsme pyšní na své kritické, nezávislé, svobodné a racionální rozhodnutí, a přitom jsme otroky módy, mínění druhých a společenských a kulturních sil, kterých si ani nejsme vědomi. Mnohdy by bylo prospěšné, a nijak by nám to neubralo na vážnosti, kdyby nás někdo moudřejší dovedl uchránit našich největších pošetilostí. Realističtější obrana svobod, které si chceme uchránit, se tedy vyhne iluzi rozumové svobody člověka. Realističtější obrana bude skeptická vůči tomu, že cosi takového jako Platónova elita je možné. Vynořuje se tu stará otázka z Iuvenalisovy šesté satiry: Kdo bude hlídat samotné strážce? Winston Churchill prý řekl, že demokracie je nejhorší způsob vlády, který jsme kdy vymysleli – s výjimkou všech ostatních. Nikomu nemůžeme svěřit neomezenou moc nad druhými ani rozhodování o tom, co je v jejich zájmu. Příslušníci elity jsou také jen lidé. Ponuré příběhy antidemokratických zřízení jsou děsivou připomínkou nebezpečí Platónova aristokratického mýtu. Platón sám byl skeptický ohledně jeho fungování v reálném světě. Strážcové ve světě, který si představoval, si svou roli zaslouží jen neproveditelným procesem toho nejpřísnějšího vzdělávání. Platón nám nenabízí žádný uklidňující mýtus pro případ nadutého diktátora, který tvrdí, že ví, co je pro lid nejlepší. Demokratičtí politici možná za mnoho nestojí, ale ti, kdo se zaštiťují tvrzením, že vědí, co je pro nás nejlepší, budou pravděpodobně mnohem horší.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510517
I v demokraciích nalezneme fascinující pozůstatky platónské představy strážců. Demokratické Spojené státy mají „soudní přezkum ústavnosti“, při němž potentáti Nejvyššího soudu dohlížejí na demokraticky odhlasovanou legislativu a proškrtávají ji. To se děje ve jménu Ústavy, což je dokument, k jehož významu mají privilegovaný přístup právě jen tito soudní potentáti. Snadno si tu povšimneme paralely s kněžstvím a jeho soukromým přístupem k pravdě posvátných textů. Nechuť k elitářství je také příznačně nechutí k paternalismu: k tomu, aby nám někdo říkal, co máme ve vlastním zájmu dělat. Přirozeně se domníváme, že nejlépe své zájmy posoudíme my sami, což zapadá do našeho pojetí sebe samých jako autonomních, racionálních jedinců. Na druhou stranu v hloubi duše víme, že někdy je lepší, když místo nás rozhodne někdo jiný, stejně jako je to někdy lepší pro děti. Bezpečnostní legislativa nutí dělníka, aby nosil přilbu či ochranný oděv, ať se mu to líbí, nebo ne. V dobách nákazy budou lidé muset nosit masky, ať chtějí, nebo ne. Systémy důchodového zabezpečení lidi nutí, aby do něj přispívali, a spořili tak na stáří, ať chtějí, nebo ne. Většina lidí uznává zákony, které předepisují bezpečnostní pásy a přilby na motorce. To všechno jsou příklady omezení svobody jedince ve jménu jeho vlastního dobra. Už jsme přece viděli, že když vysvětlujeme, k čemu jsou nějaká omezení dobrá, můžeme se vždy znovu odvolat právě na svobodu. Důchodové zabezpečení nám dává svobodu od chudoby ve stáří; zákony o bezpečnosti nám dávají svobodu od smrti a zkázy způsobených riziky, která máme tendenci ignorovat. Obdobně jako v diskusi o potratech budeme s určitým povědomím o etice nedůvěřiví vůči absolutním, heslovitým výrokům. I posvátné svobody narážejí na kompromisy a vedou nás do světa, kde je třeba hledat rovnováhu. Svoboda slova je posvátná. Přesto zákon nechrání mluvu podvodnou či nactiutrhačnou, takovou, která prozrazuje státní tajemství, která vyvolává rasovou a jinou nenávist, mluvu, která vyvolává paniku v davu, a tak dále. Na oplátku dostáváme svobodu od podvodů, překrucování našeho charakteru a činů, od vpádů nepřátel, občanských nepokojů či rizika svévolně vyvolané davové paniky. Složitým případům se samozřejmě nevyhneme. Existují webové stránky s jednoduchými návody, jak vyrobit bombu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510517
doma v kuchyni. Chceme takové pojetí svobody slova, které je bude chránit? A co svoboda nás ostatních žít bez významného rizika, že nás nějaký šílenec vyhodí do povětří? Feministická filozofie často tvrdí, že jazyk pornografie zasahuje do práva žen nestávat se objektem ponižujících fantazií. Tato svoboda je důležitá. Několikrát jsme již přece nastínili, jak úcta, které se těšíme u druhých, spoluutváří naše štěstí. Jak se to ale porovná se svobodou ostatních, mužů i žen, sdílet své fantazie, byť byly politováníhodné? Bylo by pěkné, kdyby existoval utilitaristický kalkul, kterým bychom dokázali změřit náklady a výnosy zákazů a povolení, ale takový se těžko hledá.
100 Ukázka elektronické knihy