„Co na tom letišti bude dělat?“ zeptala jsem se polohlasem, když se Kobra najednou vypařil do jiného pokoje. „Takhle si vydělává,“ vyložil mi Ben. „Je tam několik košů, které obden prohledává.“ „Proč?“ „Spousta lidí do nich před vchodem hází drogy. Věci, kvůli kterým by je při kontrole sebrali a oni je zapomněli nechat doma. Ani si neumíš představit, kolik pytlíků s pilulemi, trávou nebo hašem se takhle dá najít. Najdeš tam dokonce i koks. A mobily. Takže jsem tam s ním občas zajel.“ Ben pootevřel dveře do jednoho pokoje. „A tady jsem spal,“ řekl mi. Nakoukla jsem dovnitř; z podlahy byla polovina parket vyrvaných a místností profukovalo. Až na jednu židli a stoh starých novin byl pokoj úplně prázdný. „Moje měkká matrace ti musí připadat jako mučidlo,“ poznamenala jsem. „Tady jsi spal na té plachtě a kartonu?“ „Ne, ty jsem používal ve svém křoví ve Stadtparku,“ krapet mi vyčetl, jako bych si snad měla udržovat lepší přehled o jeho někdejších noclezích. Už teď jsem si uvědomovala, že se ke mně chová trochu jinak, když jsme s jeho přáteli. Jako by ode mě v duchu o krok poodstoupil směrem k nim. Posadili jsme se na gauč v chodbě, kde se pankáči podle všeho scházeli. Nebyla tam žádná okna a obklopovalo nás nejméně patero dveří. Pohovka byla zbarvená asi jako guláš, posetá skvrnami, které jsem se radši rozhodla přehlížet. Ze stropu visela na kabelu holá žárovka. Snažila jsem se působit co nejuvolněněji, jako bych snad vysedávala na špinavém a smradlavém gauči dennodenně. Všechno kolem bylo tak zaneřáděné, až mi bylo tak trochu do breku. „Nedáte si polívku?“ nabídl nám Jahůdka. „Ráda,“ souhlasila jsem. Jahůdka odešel do malé kuchyňky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510435
„Jahůdka vaří polívky furt,“ vysvětlil mi Ben, pak se ke mně naklonil a zašeptal: „A hodně často zvrací.“ „Souvisí to nějak s těmi polívkami?“ sykla jsem nazpátek. Ben pokrčil rameny. „Proč tak často zvrací?“ špitla jsem. „Nevím,“ odpověděl. „Prostě to tak je.“ O chvilku později se k nám Jahůdka vrátil se třemi hrnky bledě červené polévky. I když byla příliš řídká a měla zvláštní železitou pachuť, pochválila jsem mu ji. Vichor se sesunul na zem u zdi naproti nám, zatímco Kobra si sedl uprostřed pokoje na turka a začal si balit jointa. „Nepojedeš domů?“ zeptal se Ben Vichora. „Pojedu leda tak doprdele,“ oznámil Vichor. „Ti zjebaní Rakušáci přestali deportovat. Předtím stačilo hodit šutrem po tramvaji a ti šulini mě hned odlifrovali do Polska, takže jsem si mohl u mámy vyprat a nacpat si bachor. Ale teď už s tím přestali, a jízdenka domů je tím pádem v čudu. Z vlastní kapsy na tu cestu nemám. Kokoti.“ I přes všechny ty nadávky se Vichor celou dobu usmíval a Ben vedle mě se mohl smíchy potrhat. „A hele,“ řekl Vichor a začal si nadšeně vyhrnovat jednu nohavici. „Přestaň to svinstvo ukazovat,“ zamumlal Kobra a poprvé si potáhl z jointu. Naklonili jsme se a podívali se na to. Vichor měl pod kolenem jizvu dlouhou přinejmenším patnáct centimetrů. Pokrýval ji tlustý strup z krve a hnisu a kůže kolem byla zarudlá. Vichor na holeň shlížel s výrazem plným hrdosti, jaký mívají tatínci při pohledu na právě narozeného potomka. „Dořiti, co se ti stalo?“ vyjekl Ben. Kobra si sundal z jazyka vločku tabáku. „Porval jsem se s jedním čurákem,“ prohlásil Vichor a pokrčil rameny. „Jenže ta jizva se nezhojila a já žádný zdravotko
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510435
nemám, že jo. Ale za rohem ordinuje jeden veterinář a na ceduli má napsaný, že bere ‚malá i velká zvířata‘ a jako, já přece velký zvíře jsem, tak jsem tam zašel. Ten chlápek — na Rakušáka byl vlastně strašně v pohodě — mi řekl, že kdyby mě ošetřil, mohl by přijít o licenci. Ale že jeho manželka je taky doktorka — pro lidi —, tak ji přemluvil, aby mi aspoň napsala antibiotika a vyčistila mi to.“ Ben se během Vichorovy další historky zase vynasmál. Také jsem se zkusila zasmát. Vichor si nohavici konečně shrnul. O půl hodiny později jsme se vraceli do sedmého obvodu, protože Kobra s Vichorem vyrazili na letiště a Jahůdka si chtěl zdřímnout. Cítila jsem se zvláštně napjatě. I přes všechen smích — smál se Ben s pankáči — jsem měla dojem, jako by celý byt postupně vyplnil neviditelný opar agrese a zatrpklosti. A ten chlad tomu taky moc nepomohl. „Ty jo, to jsou fakt borci,“ ozval se Ben. Přikývla jsem a usmála se. Ben se na mě podíval. „Co se děje?“ zeptal se. „Vidím, že něco je špatně. Máš ten výraz.“ Nechtěla jsem narušovat atmosféru mezi námi, tak jsem se zkusila vyjádřit co nejtaktněji. „Působili moc příjemně,“ začala jsem. „Jenom jsem měla pocit, jako bych tam ani nebyla.“ „Co tím myslíš?“ „Bene, uvědomuješ si, že mi za celou dobu nepoložili jedinou otázku a vypadalo to, jako by vlastně ani nezaznamenali, že tam jsem? Byla jsem pro ně jako neviditelná, někdo, kdo není pankáč. A někteří by to možná pokládali… za trochu… neuctivé.“ Ben vypadal upřímně zaskočeně. „Jahůdka ti dal polívku,“ namítl po chvíli.
100 Ukázka elektronické knihy