jsem si ale, že když je člověk ženatý, aspoň si má s kým před nicotou zalézt pod peřinu. V Čechách jsem si nejdříve ze všeho začal hledat zaměstnání. Pár měsíců jsem pracoval pro IT oddělení české pobočky IBM (tam jsem ale hlavně překládal) a potom jsem se udělal pro sebe a pustil se do tvorby webu. Byl jsem dobrý, ten dohodil toho, ten zase onoho, a tak jsem k veliké závisti starých kamarádů nakonec skončil jako skvěle placený správce webu českých uměleckých prominentů, aby je čert vzal. Zároveň jsem si podal inzerát na internetovou seznamku a netrvalo ani dva roky a já mezi přehlídkou toho nejpitomějšího a nejstádnějšího „úspěchu a světovosti“ (fotografie načančaných krásek tu před eifellovkou, tu zase před Niagarskými vodopády, tu zase se šampaňským ve vířivce v Hurgadě) objevil krásnou a chytrou Julii. V té době jsem se také přes jednoho klienta seznámil s Pöschlem (ano, s tím Pöschlem). Na první rande si se mnou Julie dala sraz v Kolkovně na Příkopech. Sotva jsem se usadil a zahleděl se ven, už jsem ji uviděl. S pytlem s koncertními šaty přes rameno nakráčela doprostřed temného atria mezi křídly podkovovité hospody, zastavila se, začala se otáčet jako na obrtlíku a rozhlížet se po oknech. Mávnul jsem na ni, blýskla po mně veselým úsměvem a rázně otevřela dveře. Na židli si ta krásná blonďatá holka nesedla, spíše si na ni kecla. Na nose měla kulaté všeználkovské brýle, na sobě ale černý „hogo fogo“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510431
kožíšek. Naštěstí mě napadlo se zeptat, z jakého je zvířete. „Krysa,“ vypálila okamžitě tím nejkrásnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel, a hřbetem ruky si utřela nos. Později jsem se dozvěděl, že je kožich umělý, a to mě uklidnilo nadobro. Velice příjemné na našem setkání bylo, že se obešlo bez nějakého natřásání peříček, ke kterému při podobných příležitostech lidé obvykle inklinují. Také chyběla partnerská pnutí, charakteristická pro manželství a delší vztahy. Povídali jsme si otevřeně jako lidé, kteří jsou apriori „na své straně“, jako staří přátelé, kterými jsme díky tomu, že jsme si už rok psali, také víceméně byli. Když jsem vstával od stolu, Julie kradmo pozorovala moji postavu, a jednou se mi dokonce zahleděla pod pás. Neurazil jsem se, bral jsem to jako výraz radosti ze života. Také mě těšilo, jak nepředstíraně se baví mými nářky na Pöschla. „Tohle by mě tedy nenapadlo, když ho vidím, jak bosý poskakuje po jevišti a rukama nad hlavou znázorňuje kouli pozitivní energie,“ chechtala se. „Pöschlové jsou všude. To není podstatné,“ řekl jsem. „A co je podstatné?“ „Láska,“ odvětil jsem klidně a otevřeně. S Julií jsem si to mohl dovolit. Proto jsem tu také byl. Na nic jiného jsem neměl ani čas, ani náladu. Julie mi vyprávěla o svých trampotách s bývalými partnery, kteří nezvládali její úspěch sólistky. Vždycky to dopadalo stejně. Na večírcích v divadelním baru se
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510431
mračili někde vzadu a jenom do ní strkali: Běž si za svými, ty hvězdo! Prohlásila, že kolegyně sopranistka Ellen o svém příteli v padesáti říká, že ho používá jenom jako údržbáře, který jí jednou za čas „protáhne trubky a vymete pavučiny“: na cokoli jiného prý už rezignovala. Nevím, jak si kdo představuje muže, kteří nedávají úspěch žen. Mně se dělí do dvou druhů. První: veliké ploské nohy v žabkách, tílko, pleš a pivo na stolku před televizí. Druhý: červené maserati, opálený obličej a sněhobílá placatá čepice. Ať je to ten, nebo ten, oba se tváří, jako by jim někdo do koutku úst zavěsil držadlo deštníku. Takoví slaboši mi vždycky připadali ubozí a nedůstojní a zároveň ve mně vzbuzovali příjemný pocit nadřazenosti. Dále jsme si povídali o předávání Oscarů, které bylo den předtím v televizi. Řekl jsem Julii, že člověk k životu žádné Oscary nepotřebuje, a proč také, vždyť jsou všechny přece plastové. „Úplně všechny snad ne,“ povzdechla si. Všechny. „Já bych si pár ambic naplnila ráda.“ Trochu jsem se těm jejím „ambicím“ pousmál. Ale vždyť je ještě mladá. „A co děti?“ zeptal jsem se jí. „Určitě, já bych chtěla totiž všechno,“ vyhrkla Julie vesele, jako by to snad myslela vážně. „Hned to ale být nemusí. Vždyť je mi teprve třicet. Rozumíš mi?“ podívala se
102 Ukázka elektronické knihy