jenže pak už jsem z nich brzy vyrostla a ani si jich moc neužila. Přitom se mi tolik líbily. I barevně. Trochu i na popud ostatních z otevřeného oddělení jsem si v rámci víkendových propustek koupila ve městě cestou zpět nějaké nové oblečení. Prý jsem prokoukla. Nacházím konečně svůj vkus. Dlouhé batikové nebo jinak zajímavé jednoduché šaty. Žádné máminy kostýmky ani Milanem vyžadované sportovní značkové šustivé úbory. V tom, co nosím teď, jsem to nejvíc já. Pomalu nacházím oblibu i v ranních rozcvičkách. Je u toho legrace a musím uznat, že se pak cítím líp. Stejně jako ostatní smolím deník. Díky němu už se nesnažím ani pochopit, proč se k Elišce chovají moji rodiče jako super babička s dědou. Elišce třeba nikdy moje máma neřekla, ať neřve, nebo že jí jednu flákne, ať má proč bulet. Mně ani mou starší sestru máma nikdy neobjímala, nehladila, v podstatě se nás vůbec nedotýkala s odůvodněním, že ani s ní se nikdo nemazlil. Teď se nadopuje prášky proti bolesti, aby navzdory bolavým zádům mohla Elišku vozit za krkem jako kůň. K dceři Bohdy se chovají rodiče taky fajn. Psycholožka mi odepsala, že takovéto chování ob jednu generaci se u lidí s narcistickou poruchou osobnosti vyskytuje. Psycholožky si vážím. Dokážu s ní řešit sama sebe i své problémy a náhled na život. Přála bych si mít mámu jako je ona. Stala se mi ženským vzorem. Snažím se ze všech sil uvolnit při józe. Jenže ležet na zádech se zavřenýma očima se mi nějak příčí. Vyvolává to ve mně pocit bezmoci. Meditace, to je něco jiného. Meditační hudba ve mně navozuje naopak pocit bezpečí a vnitřního míru. Zejména ta se zvuky kosatek. Slyším pokaždé kosatky na mě přes šumění vln opakovaně volat: „Ahóoj.“ Ostatní to neslyší a mají ze mě legraci, ale já to v tom zvuku slyším pokaždé zas a znovu. Učím se nebrat se tak vážně. Učím se přijímat podněty na zlepšení, aniž bych při tom propadala panice, jak jsem špatná. Přestala jsem se utvrzovat v tom, že si nezasloužím být na světě. Snažím se mít ráda sama sebe. Nečekám ani moc návštěv. Máma nemůže, občas hlídá Elišku. Táta přišel a za celý život mě poprvé objal. Jenže já stála prkenně a marně se snažila nějak přirozeně jeho obětí opětovat. Milan se tu vůbec neukázal. Zašla za mnou jednou jedna sousedka. Asi ze zvědavosti. Už za týden se mám vrátit domů. Vím, že bych měla být s dcerou, jenže stejně jako ostatní se návratu do běžného života obávám. Snažím se ho oddálit. Nalezla jsem tu i přátelství. Přeju si, abychom zůstaly kamarádkami i za zdmi psychiatrie. Na alkohol jsem si během osmi týdnů hospitalizace ani nevzpomněla. Neměla jsem důvod ho použít jako sebevraždu s krátkodobým účinkem. Jen nevím, jak obstojím doma. Primář mi, tak jako ostatním, klade na srdce, že už musím zpět do jámy lvové. Ještě mi na poslední týden přidělil funkci vedoucí skupiny. Jsou jiní zájemci, ale on trvá na tom, že právě pro mě to bude užitečné. Nemám pocit, že Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510189
bych dokázala být autoritou a raději bych to fakt přenechala jiným, jenže primář je neústupný. Možná jsem měla jen štěstí. Bratranec Petr, kterému byla diagnostikována schizofrenie naopak svůj pobyt na jiném psychiatrickém oddělení v jiném městě považuje za noční můru. Teď zrovna tu máme muzikoterapii. Mlátím do bubínku, až tím možná někoho vytáčím. Vybrala jsem si ho ze spousty jiných hudebních nástrojů intuitivně. Potřebuji být slyšet. Potřebuji sama sebe slyšet. Na závěr se spolu s ostatními v tělocvičně máme ve stoje rozestavět s dostatečnou vzdáleností od sebe. Rozhlížíme se zvědavě po sobě. Copak si to dnes na nás netradičního sestřička Růža připravila? Klade nám na srdce velmi zhluboka dýchat. A pak dle toho, jak nás povede, říkat nebo křičet z plných plic. Tělocvičnou se následně sborově ozývá: „Já.“ „Já.“ „Já?“ „Já?“ „Já! Já. Já!“ „Já! Já Já!“ „Ne.“ „Ne.“ „Né?“ „Né?“ „NE!“ „NE!“ „Nééé!“ „Nééé!“ „JÁÁÁ!!!“ „JÁÁÁ!!!“ Dávám do toho všechno.
SEBEVRAŽDA č. j.: 3 C 888/2007-47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510189
JMÉNEM REPUBLIKY I. Manželství Marcela Jedličky, narozeného 2. 11. 1971, a Johany Jedličkové, rozené Křížové, narozené 8. 3. 1971, uzavřené dne 6. 6. 1996 před Místním národním výborem Ždírci nad Doubravou, se rozvádí. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: ... se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 6. 1. 2007 domáhal rozvodu manželství. Uvedl, že manželství přestalo plnit svou funkci, kdy vlivem dlouhodobých neshod došlo k postupnému vzájemnému odcizení, které označil za příčinu rozvratu manželství. Manželství se stalo pouze formálním svazkem a nelze očekávat jeho obnovení... Dál už to číst ani nebudu. Ještě, že Marcel neuvedl, že má k odpůrkyni nepřekonatelný odpor, jak původně chtěl. Známí mu to rozmluvili. Prý k této formulaci mají nepřekonatelný odpor soudci.
Jízda vlakem Už přes dva měsíce jsem rozvedená. Vlak mě odváží za kamarádkou do Liberce. Pozvala mě, abych prý na to nebyla zas tak sama. Celou cestu bulím. Vlastně ani nevím, jestli budu vítaná návštěva. Brečet jsem mohla i doma sama. Dívám se z okénka jedoucího vlaku. Jarní příroda ve mně vždy probouzela romantické city. Celý život, pokaždé na jaře, nejvíc propadám jakýmsi depresím z pocitu samoty. Znovu jsem dostala po čumáku. Ani další mé seznámení nedopadlo. Asi by bylo nejlepší to už jednou pro vždy vzdát. Teď nemyslím jen seznamování s muži, ale celý můj život. Do třetice všeho dobrého a zlého. Toho zlého. Mohla bych vystoupit, vyhledat příhodné místo a ustlat si. Na kolejích. Jenže co kdybych dopadla jako bývalá sousedka? Chtěla se zabít, když ji opustil manžel. Lehla si i s malým synem na koleje. Syna si vzalo nebe. Ona přežila. Vlak jí jen ujel celou pravou ruku. Musí žít dál. Bez syna. Bez pravé ruky. A k tomu se zodpovídá ze smrti tříměsíčního syna. Já musím vymyslet lepší způsob smrti. Jenže jaký? Žádný zaručený a nejlépe rychlý a zcela bezbolestný mě nenapadá. Teprve teď jsem si všimla v rohu pod okýnkem zapomenutého časopisu. Je otevřený na stránce číslo osm. Oči mi zabloudí na text: Shmuel „Sam“ Vaknin (* 21. dubna 1961) je izraelský spisovatel a profesor psychologie. Je autorem knihy Malignant Self Love: Narcissism Revisited (1999), byl posledním šéfredaktorem dnes již zaniklého politického zpravodajského webu Ukázka elektronické knihy