„Jednou…, jednou mi snad dáš sama jméno,“ zašeptal a vztáhl k ní ruku. Neucukla, a tak si dodal odvahy a pohladil ji po tváři. Opatrně, aby ji jeho dlouhé drápy neporanily. Dívala se mu do očí a ani na chvíli neodvrátila svůj zrak. Nemohla. Byla jako omámená jeho pohledem. Slyšel, jak jí srdce bije, a když přejel prstem po její líci, rozbušilo se ještě více. Zalapal po dechu, jako kdyby chtěl něco říci, ale jen pootevřel ústa a vydechl. Cítil, že Dianino srdce neburácí ze strachu, ale… Zavřel oči. Nemohl tomu uvěřit. Bilo touhou? Touhou k té nestvůře, kterou se stal? Snad měl naději. Snad. „Neodcházej,“ zašeptala, když se najednou pohnul k odchodu, „nenechávej mě tu, prosím,“ do očí se jí vehnaly slzy. Cítila se v jeho blízkosti tak bezpečná, a tak klidná, jak už dlouho ne. Najednou se jí zdálo, že všechny stíny, které halily její mysl a duši, zmizely. Jako by se vypařila všechna její trápení a bolesti. „Když budeš chtít, sama si mě najdeš,“ zašeptal, a ještě než zmizel mezi stromy, se otočil, „nikdy jsem neodešel, Diano.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510188
44. část Těžké dřevěné dveře královského přijímacího sálu se otevřely a vzápětí se objevila malá rozčepýřená hlava. Damien s úžasem vběhl dovnitř. Z jeho výšky bylo pro něj všechno ještě větší a monstróznější. Plápolající ohně na stěnách a v kamenných nádobách dodávaly místnosti v té tmě ještě větší nádech tajemna a nebezpečí. S udivením skotačil po sálu a neustále se rozhlížel. Najednou se zastavil a jeho modré oči se zaleskly pod svitem louče. Na konci sálu na vysokém trůnu někdo seděl. Zjistil to, když i na tu dálku spatřil dvě stejně modré a žhnoucí oči. Na chvíli se zarazil a zaostřil zrak. Jeho malé srdce se rozbušilo jako o závod, ale jeho zvědavost byla větší než strach. Pomalým a obezřetným krokem se přibližoval k trůnu, a když se zastavil a zvedl hlavu, s udivením svraštil čelo a přikrčil se. Na trůnu sedělo obrovské a strašné zvíře a dívalo se na něj. Na malý moment to vypadalo, že se otočí a uteče, ale vrozená všetečnost mu to nedovolila. Odvážil se ještě o několik málo kroků blíž a s udivením vydechl. „Ty jsi král?“ sklonil hlavu na stranu a se zájmem si ho prohlížel. A když se zvíře stále ani nepohnulo, pomalu vylezl na první schod trůnu. „Tak jsi král, nebo ne?“ zamračil se a na jeho čele se objevily dvě malé čárky. Váhavě vylezl na další schod. Zvíře se najednou sklonilo a zadívalo se mu zblízka do očí. „Jsi, viď?“ polkl a statečně se postavil. „Ano, jsem král,“ odpověděl Agaton a zadíval se na svého syna. Musel se držet, aby ho nepopadl do náručí a nevystrašil ho. Tak moc se těšil na tento den, a tak moc si přál ho obejmout. „Tak tedy…,“ Damien si zamyšleně prohlížel zvíře před sebou, „ty jsi můj tatínek?“ Vytřeštil oči a na jeho tváři se objevil
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510188
vítězoslavný úsměv. Agaton se nedokázal ubránit dojetí a po tváři mu skanula slza. „Ano, jsem tvůj otec,“ zašeptal a vztáhl k němu ruku. Měl strach, že se odtáhne, zaváhá, nebo dokonce uteče, ale nic z toho se nestalo. Damien se pohodlně usadil na jeho klíně a se zájmem si ho prohlížel. „Tak proč pláčeš?“ naklonil hlavu na stranu a bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. „Maminka také pláče,“ řekl najednou a Agatonovi se zastavilo srdce. „Proč pláče, Damiene?“ zašeptal a pohladil ho prstem po tváři. Synova malá očka se na něj dívala s tak moudrým výrazem, že se musel usmát. „Protože…,“ zavrtěl se na jeho klíně a zvědavě vztáhl ruku k jeho tesákům, „Protože tě miluje, říkala to,“ prohodil jen tak a dále se zájmem studoval otcův obličej. Agaton zavřel oči. Už dlouho, moc dlouho se necítil tak šťastný. Držel v náruči svého syna a on se ho nebál, naopak. A Diana? Měl naději? Přijde snad čas, že ji ještě políbí, obejme, že se s ní ještě někdy bude milovat a držet ji v objetí, že mu ještě dovolí, aby se z ní nakrmil, aby znovu mohl ochutnat chuť její krve, po které tak neskutečně moc prahlo jeho tělo?
100 Ukázka elektronické knihy