Lady Melinda Doolanová byla očištěna od jakéhokoliv podezření, že by se podílela na spiknutí svého manžela a synovce. Zbytek Doolanova majetku tak připadl jí, včetně rozsáhlého panství nedaleko Worcesteru. Požádala mne proto, jestli by se mohla plavit zpět do Anglie s námi, a já neměl nic proti. Slečna Hester Archerová měla cestovat s ní, opět jako její společnice, a já nějak tušil, že jí zůstane ještě dlouho. S Elizabeth po boku jsme pozorovali nakládání Fury, stejně jako v Bristolu před několika měsíci, když naše cesta začínala. „Promiňte, mylorde,“ oslovil mne Adam, který společně s Annou stál vedle nás. „Můj soused pan Wareham mě požádal, abych vám tlumočil jeho prosbu.“ Lord Adam Campbell Barcley měl plout s námi, čekala ho škola v Anglii. Lady Anna jistě chápala, že Západní Indie nemůže mladému gentlemanovi nabídnout dostatečné vzdělání, sama také trvala na jeho odjezdu. Ale nyní, když se chystala rozloučit se svým synem na několik dlouhých let, všiml jsem si, jak se jí lesknou oči. „Jistě, pane Barcley,“ přikývl jsem. „Jedná se o jeho synovce, Thomase,“ odpověděl Adam. „Má brzy odcestovat, jeho otec, vikomt Wareham, se těžce roznemohl a chce mít syna u sebe.“ „A rád by, aby plul na Fury,“ pochopil jsem. „Nevidím žádnou překážku. Po jeho únosu je to to nejmenší, co pro něho mohu udělat. To je ten chlapec tamhle,“ ukázal jsem rukou, „s majorem Woodwardem, co učí mou dceru a syna krmit racky?“ „Ano, to je on. Sir Woodward prý zná tu rodinu dobře,“ odpověděla lady Anna místo něho, protože její manžel nemohl vidět, koho mám na mysli. S úsměvem jsem se na bavící se skupinku zadíval. Uplyne více než deset let, kdy jsem si na idylickou scénu měl opět vzpomenout. Bude noc, na obloze bude zářit měsíc a Margaret opět bude uprostřed stejné trojice. Ale ti už nebudou mít civilní šaty a nebudou se vesele smát. Budou mít zbraně v rukou, můj syn bude v červené a ti dva starší v tmavě modrých uniformách Washingtonovy Kontinentální armády.
Historická poznámka Wills Hill, 1. markýz z Downshire, zůstal ministrem pro kolonie až do roku 1772. Po celou dobu svého úřadování i po něm důrazně odmítal jakékoliv ústupky americkým kolonistům a jistě tak nepřispěl ke zklidnění vypjaté situace v předvečer vypuknutí americké revoluce. Lord Carleton Doolan je fiktivní postava. Guvernér Barbadosu v době, kdy se příběh odehrává, se jmenoval William Spry a zemřel v úřadě přirozenou smrtí roku 1772.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510180
Rodinný výlet *
Prolog 12. 7. 1773, Anglie, Somerset „Odejděte, plukovníku! Opusťte můj dům, dokud se ovládám.“ Lady Margaret, komtesa z Wavesbury, zmateně pozorovala výbuch svého otce, kterému ani za mák nerozuměla. Vždyť sympatický hnědovlasý muž ve středních letech v modrém stejnokroji, kterého hrabě z Wavesbury právě vyháněl, ji ani ne před týdnem zachránil před vzteklým psem a ona mu s veškerou naivitou osmiletého děvčátka naprosto důvěřovala. Vždyť to byl také tátův i maminčin přítel! „Nechápete to, generále Wavesbury,“ odvětil plukovník skoro stejně rozčileně. „Neztratil jste nikoho drahého, neznáte divochy tak jako já. My musíme jednat tvrdě. Nemilosrdně. Jsou to jen zvířata, která musí udělat místo civilizovaným lidem. Musíme jít dál na západ. Proklamace z roku 1763 je jen zbytečný cár papíru. Když mě ve sněmovně nepodpoříte vy, udělá to někdo jiný. Nebo se o to postaráme sami. Lidé v koloniích mají už tak jako tak anglické politiky dost!“ Margaretin otec zaťal zuby a jeho tvář ještě více ztvrdla. Tenhle výraz dívenka znala. Hrabě vynakládal nesmírné sebeovládání, aby muže před sebou neudeřil. Viděla ho takto jen dvakrát, naposledy, když se její bratr William málem vlastní nerozvážností utopil. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510180
„Ztratil jste syna a ublížili vaší ženě, ale to vám nedává žádné právo rozpoutat takové krveprolití, jaké jste navrhl,“ skoro šeptal Wavesbury. „Myslíte, že neznám indiány? Že mě o nic nepřipravili? Nevíte nic, plukovníku! Máte právo na pomstu, to respektuji. Vím, že jste zabil muže zodpovědné za nájezd. Proti tomu nic nemám. Ale to vám nedává právo sprovodit ze světa každého s rudou kůží! Moc dobře vím o té vesnici, mrtvých ženách a dětech. To nebylo kvůli Glorii a Denisovi, který se teď musí obracet v hrobě. To jste dělali kvůli pozemkům! Jen pro zisk!“ Teď to byl plukovník, kterému zacukalo v obličeji. Pomalu začal sundávat koženou rukavici. „Udělejte to, Woodwarde,“ vyzval ho hrabě. „Klidně to udělejte. Jsem vám plně k dispozici.“ Ale zrovna v ten okamžik u nich zastavil kočár. Plukovník se přece jen uklidnil a položil ruku na kliku dvířek. „Na shledanou, generále Wavesbury,“ řekl již takřka normálním hlasem. „Myslím, že se ještě setkáme. Za pár let se uvidí, kdo z nás měl pravdu.“ Margaretin otec neodpověděl, jen po vojensku zasalutoval. Woodward bouchl hlavicí vycházkové hole do střechy kočáru a kočí pobídl koně. Za okamžik celou hádku připomínal jen obláček zvířeného prachu. Hrabě si až nyní všiml své dcerky, která s látkovou panenkou v ruce celou scénu udiveně pozorovala. „Pojď, Maggie,“ pohladil jí po vlasech, „půjdeme za maminkou.“ „Ale proč to, tati?“ zeptala se. „Ten pán zahnal toho zlého psa… Líbil se mi.“ Lord Wavesbury se smutně usmál. „Dospělí občas dělají divné a kruté věci. To časem zjistíš. Někdy kvůli lidem, na kterých jim záleží, ale někdy taky jen kvůli penězům.“ Margaret mu podala ruku a nechala se vést do schodů. Ale v duchu si umínila, že o celé té věci zjistí víc.
• • •
3. 5. 1780, Charleston, Jižní Karolína Zamřížovaným oknem sem dolehla další detonace dělostřeleckého granátu jako hřmění blížící se bouřky. Střela dopadla skoro půl míle daleko, poblíž vysoké budovy Charlestonské radnice, na jejíž střeše stále vlál potrhaný prapor s hvězdami a pruhy. Černovlasá vězenkyně sebou polekaně trhla i přesto, že ostřelování trvalo již dlouho a nijak ji neohrožovalo. Ztěžka usedla na tvrdou pryčnu a po krásném obličeji jí skanula další slza. Jak ráda by se probudila z téhle hrozné noční můry, objala otce, políbila matku a vzala zpět všechna ta vzteklá slova, co naposledy ke svým rodičům pronesla. Pomalu se opět zvedla a uplakanýma očima pohlédla na dvůr ozářený zapadajícím sluncem. Dívčin zrak okamžitě padl na obludnou trámovou konstrukci vojenské šibenice, na které se ve večerním vánku houpalo lidské tělo. Mrtvola špióna, jako prý byla ona. Věděla, že zítra ráno vojáci oběšence sundají, aby uvolnil místo pro dalšího odsouzence. Pro ni. Představa, jak stoupá po dřevěných schodech a jak jí koUkázka elektronické knihy