A je tu samozřejmě také Kostelník. Kroužek chlapců a děvčat, který stojí kolem něho, naznačuje, že si už získal také mládež. Jan Páně sedí u varhan, Kostelník učí děti zpívat. „Tisíckrát pozdravujeme Tebe…“ zazní z mladých hrdel právě ve chvíli, kdy do kostela vejde Kantor. Je zamračen, rozhlédne se, neochotně sundá klobouk, nespokojenost mu kouká z očí. To už si ho všiml Kostelník. Dětský sbor pokračuje v písni, ale Kostelník předal vedení Janu Páně. Spěchá ke Kantorovi. „Pochválen pán Ježíš Kristus.“ Kantor nasadí úsměv. „Dobrý den.“ Opět se rozhlédne a promluví: „Vidím, že se tu všechno dává do pořádku. To je správné. Vždycky jsem říkal, že do budoucnosti potřebujeme osvětu a zase…“ zarazí se, honem se opravuje: „Ovšem tím nemyslím nějaké šíření pověr nebo tak něco.“ „Já jsem také proti pověrám,“ řekne vážně Kostelník. „Držím se přísně víry.“ Kantorova tvář se rozjasní; snad překonal rozmrzelost, možná že se v něm probudila sympatie k drobnému Kostelníkovi. Vezme jej mohutnou paží kolem krku a oba – veliký i malý muž – kráčejí zvolna ke dveřím, kudy do chrámu vniká slunce. „Vidím, že si budeme rozumět,“ hovoří Kantor. „Vždyť lidé se mají mít rádi. Víte, na jedné straně já jsem ovšem ateista. Ale na druhé straně – trocha toho náboženství nám tu chybělo. Tříbí se tím city… a já si nedovedu představit budoucnost bez citů. To by snad ani nebyla budoucnost…“ Ale zas přelétne dobráckou tvář stín. Znovu se ozval zpěv dětí, které se už obeznámily s písní, a píseň nyní zazněla v plné kráse. Kantor švihne okem po harmoniu, ovládne se však a elegicky praví: „A potom: ty zpěvy jsou krásné…“ „Ano. Liturgie má kromě hlubokého smyslu i svou poezii,“ přikývne Kostelník. „Ano, poezii…“ najednou Kantor jako by ožil: „Té se držte,
důstojný pane! Myslím – abyste se držel kostela, protože obecní věci, ty zajistím sám.“ „Jsem duchovní, pane učiteli,“ praví Kostelník. „Světské věci mi nepřináleží.“ A zase, ještě naléhavěji, se ozve zpěv. Kantor pohlédne ke kůru: „Zejména děti, pane faráři. Víte, mě vždycky zajímala především budoucnost. Pro tu jsem také stále pracoval. A budoucnost – to jsou děti. S těmi já už si poradím!“ Jsou už téměř u dveří, jenže mezi nimi stojí Soused, který spravoval zpovědnici. Je to zase jen černá silueta, za ním žhne obrovské slunce. „Spasitelný otče!“ osloví Kostelníka nečekaným titulem. Kantorovu tvář přelétne stín. Kostelník laskavě odpoví: „Co si přejete, příteli?“ „Vyzpovídat!“ vyhrkne soused s nádechem zoufalství. A nyní přelétne stín tvář Kostelníkovu. Není to však stín nevole, ale spíše hrůzy. Podobný tomu, jaký ho poznamenal, když ho Babička žádala o poslední pomazání. A začne se vykrucovat: „Obávám se, že zpovědnice ještě není…“ „Já ji spravil!“ skočí mu Soused do řeči. „Spasitelný otče, voni maj tu moc vodpouštět. Voni mně musej dát rozřešení! Já mám svědomí vobtížený strašným hříchem!“ Nedbaje Kantora, který to vše jenom mlčky a s nechutí sleduje, popadne zoufalý kajícník Kostelníka za rukáv a táhne ho ke zpovědnici. Kostelník se nemůže dobře bránit, jenom se slabě vzpírá, jenže to nestačí. Vysoký Soused ho téměř násilím usadí na nové sedátko a sám spěšně přiklekne k mřížce. Ruka svatého Jana na oltáři, kterou Kovář právě vztyčil k nebi a zajistil klínkem, opět klesne. Kostelník se krčí ve zpovědnici, jako by dostával výprask, a slyšíme útržky tajemství: „Voni to v nemocnici vedli jako zánět močovodu… mám tam známýho doktora… Bože můj…“ Tou dobou už si babky v kostele všimly, co se v rohu děje, šuškají si, ohlížejí se po místu duchovní úlevy. Věc neujde
192
193
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510178
ani Majce, a právě ona se odhodlá první. Praští koštětem, rozběhne se, a už stojí za klečícím sousedem jako zárodek fronty. Za chvíli se fronta táhne až ke dveřím. Soused se mezitím zbavil hříchů, vyslechl rozhřešení, vstal a políbil štólu. Za štólou vystrčí ze zpovědnice hlavu i Kostelník. Zřejmě se chystá vrátit se k dětem u varhan. Uvidí však frontu a zděsí se. Majka už klečí u mřížky a tiskne na ni rty. Chtě nechtě musí si Kostelník opět sednout a poslouchat. Zaslechneme i útržky Majčiny zpovědi a Kostelníkův hlas: „A jednou? Nebo vícekrát?“ „No… dyk sem jim to povídala…“ „Myslím – s každým vícekrát?“ „Já… pane farář, mockrát. Ale já svejch hříchů hluboce lituju…“ Majka je ve zpovědnici dlouho. Konečně však i ona vstává, líbá štólu a Kostelníkova ruka, která se vysunula ze zpovědnice, ji pohladí po vlasech. Proto se Majka vzdaluje pozpátku a jako v omámení. K mřížce přiklekne Montér. Jenže vtom Kostelník vyleze ze zpovědnice a má se k odchodu. „Velebný pane…“ zašeptá hlasitě Montér. Kostelník se po něm ztrápeně ohlédne: „Promiňte, prosím… okamžik!“ a zděšeně utíká ke dveřím sakristie.
„Že… že jsem se dopustil sedmera hlavních hříchů,“ pípá chlapeček a jme se odříkávat, jak se to nabifloval: „Byl jsem pyšný, byl jsem lakomý, byl jsem závistivý, byl jsem nestřídmý…“ Kostelník nervózně vstane, vezme hošíka za ramena. Zdá se, že zvěst o tolika hříších nemůže snést. „Chlapče, přijď až jindy. Já dneska nemůžu.“ S těmi slovy vystrčí chlapečka ze sakristie a zničeně klesne na židli pod velikým křížem na zdi. Do sakristie vrazí Kovář. „Já to věděl, že ho najdu!“ hlaholí. V rukou drží veliký obraz. Když uvidí zhrouceného Kostelníka, trochu se zarazí, nejdřív – už ne tak nadšeně – řekne: „Von tu dřív visel…“ a starostlivě se zeptá: „Neni jim šoufl, velebnej pane?“ „Ne, ne, můj drahý!“ zavrtí Kostelník hlavou. „To jenom… ten kalich hořkosti je někdy příliš trpký. Nevím, jak dlouho to vydržím…“ Kovář s porozuměním přikývne: „Já vim, my sme hříšná vobec. Ale voni sou pomazanej, voni to zastanou.“ Nastaví obraz do zorného pole Kostelníkova: „A kouknou se, co sem jim přines!“ Nato poodběhne pár kroků vpravo, pak vlevo a přitom radostně volá: „Kam se hnou, Kristuspán se na nich porád dívá!“ Pobíhá sem tam po sakristii, jenomže Kostelník, místo aby se rozveselil, potí se opět smrtelným potem. Strnulýma očima, vytvořenýma technikou zámeckých malířů, hledí totiž Kristus na obraze odevšad přímo na něho.
V sakristii sedí na židli jako hromádka neštěstí, utírá si čelo barevným kapesníkem. Ze skříně vyjme láhev mešního vína, nalije si do kalicha a velice světsky to do sebe zvrhne. Náhle si uvědomí, že v sakristii není sám. U dveří stojí roztomilý chlapeček v sametových šatičkách, s velikou puntíkovanou mašlí pod bradou. „Copak chceš?“ „Maminka mě posílá…“ chlapeček se zajíkne. „A proč?“
Dvě klukovské jedenáctky hrají na hřišti za školou fotbal. Kantor v černých trenýrkách soudcuje. Opodál přihlížejí dvě sousedky. „Co to do toho kantorskýho vjelo?“ mudruje jedna. „Dřív, povídal náš Pepek, měli místo tělocviku dycky vopakování z vlastivědy, a teďkon – forbál!“ Na hřišti došlo ke skrumáži. Někdo zůstal ležet na zemi. Druhá sousedka tam zaostří zrak.
194
195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510178
„Ježíšmarjá pani! Váš Pepek!“ První Sousedka se lekne; rozběhne se k chumlu kluků, mezi nimiž se tyčí Kantor. Zdvihne ze země svého Pepka, který nemůže na nohu, a pustí se do Kantora: „Voni maj víst děti k pořádnýmu životu, a ne je učit surovostim! Eště že tu máme pana faráře!“ Druhá sousedka mezitím pohlavky zahání svého kluka domů. I ona se rozčiluje: „Dyť voni by ty děti zmrzačili na těle i na duchu!“ A Kantor jenom bezmocně, málem pro sebe namítá: „Na duchu to ne! Na duchu já ne!“ Pak stojí Kantor opět v kostele, dítky znovu pějí a Kantor s přemáháním vykládá Kostelníkovi: „Pane faráři, nemějte to za nějaké zasahování – tak to vůbec není míněno. Ale děti jsou moje záležitost.“ „Když – ony sem chodí samy!“ brání se Kostelník. „Ve škole prý měly místo zpěvu vždycky vlastivědu…“ To se Kantora dotklo: „To je lež! Někdy měly hudební teorii! Pravda – moc je nezajímala… ale já nemám hudební sluch! Měl jsem je učit zpívat falešně?“ „To ne…“ Kostelník je na rozpacích a nejradši by odešel. Kantor ho chytí za rukáv: „Podívejte se, pane faráři. My přece oba chcem, aby se lidi měli rádi, pomáhali si, aby se jim dobře vedlo. Naše názory se vlastně liší jenom v jedné takové – vlastně – maličkosti. Jestli je Bůh, nebo ne. Tak proč bychom si nemohli pomáhat?“ „Já nejsem proti dohodě, když v zásadních věcech…“ začne Kostelník a Kantor mu skočí do řeči: „Správně! Ze zásad přitom ovšem nemůžeme slevit.“ Vezme Kostelníka opět kolem krku a jako vždy poopraví, co právě řekl: „Ale vezměte to, řekl bych, filozoficky. Já pracuju s dětmi, které mají před sebou život. Vy spíš se starými lidmi, kteří mají před sebou smrt. Nezdá se vám, že to je v takové nějaké jednotě?“
Octli se před oltářem. Kováři se zřejmě podařilo ruku svatého Jana upevnit ve vztyčené poloze. „Ano,“ praví Kostelník. „Všichni máme před sebou jedno…“ Odmlčí se. Kantor do pauzy vydechne: „Budoucnost!“ „Smrt,“ řekne současně Kostelník. Ruka svatého Jana klesne, jako na potvrzení té jistoty. Kostelníkovi zděšeně poskočí ohryzek. Přes obrazovku Babiččina televizoru je pavučina, v níž číhá veliký pavouk. Na stolku mísa buchet, konvice s kávou a dvěma šálky. Babička sedí v posteli, v ruce růženec, nesrozumitelně a rychle drmolí, a proti ní na pelesti dřepí Kostelník, rovněž v modlitbě. Z drmolení přejde Babička k jasnému závěru: „… a život věčný ámen. Tak…“ prohlásí s ulehčením a nalije z konvice kávu do dvou šálků. „A teďkon se u mě najedí, pane farář, ňák se tu spadli. Taky si vůbec nevodpočinou…“ Zatímco si Kostelník přihýbá a ukusuje, uklidí Babička růženec a na peřině před sebou jej nahradí balíčkem karet, které začne míchat zkušenými pohyby. Nemůže se dočkat, až Kostelník dojí, a vyhrkne, sotva si utřel ústa: „Voko bere, velebnej pane!“ Zanedlouho jsou v objetí karbanu. Partie je čím dál napínavější. Před rozhodujícím tahem se Babička pokřižuje. „Babičko, šetřte znamením kříže! Na takové nicotnosti…“ „Dyž sou tady se mnou voni, velebnej pane, nic neni žádná nicotnost. Každej na mě jinak se…“ Než to stačí vyslovit, zvedne Kostelník varovně prst. „Líběj mi vodpustit tu hubu nevymáchanou.“ Babička táhne kartu a vyloží. „Dvacet! A už jim ani svatej nepomůže!“ Jenže Kostelníka to nevyvede z míry. Táhne a klidně vyloží: „Jednadvacet. Voko.“
196
197
Ukázka elektronické knihy