praštila pěstí. Špinavá už jsem byla i za ušima, a tak jsem se rozhodla, že zkusím nastartovat. Modlila jsem se asi efektivně, protože auto se opravdu na třetí pokus dalo do chodu. Můj odpich z místa připomínal start závodu a já byla štěstím bez sebe. Druhý den jsem měla pěknou historku pro spolužáky, kteří samozřejmě věděli, že moje dojíždění do školy není jen z vrchního sídliště. V nové škole se postupně rozneslo, že jsem ta holka od kolotočů. Kdo to nevěděl od začátku, ten se to dověděl během prvního pololetí. Patřila jsem ke kolotočům jako kolotoče ke mně. Všichni to tak brali a až na pár zvědavých otázek mi to nikdo nepřipomínal. Ale překvapilo mě, když to naprosto učarovalo naší češtinářce. Zhruba padesátiletá, životem zkoušená osoba se mě při zkoušení u tabule víc než na látku začala ptát na různé věci, které s češtinou neměly vůbec nic společného. Nebylo to myšlené zle, jen bylo zapotřebí trošku objasnit můj způsob života. „A tvoji rodiče nemají žádnou jinou práci?“ Učitelka byla doslova nažhavená na odpovědi, které nevím, jestli zbytek třídy zajímaly. „Ne, nemají. Máma je ve střelnici a táta u autodromu.“ „A vyděláte dost, abyste se uživili i přes zimu?“ Panebože, za chvíli přijde otázka, kam chodíme na záchod, ale byla jsem trpělivá. „Ano, paní učitelko. Přece nikdo nepracuje, když se mu to nevyplatí. Já vás ujišťuju, že nestrádám.“ „A třeba v létě, když je teplo, tak ty nemůžeš jít k vodě, a musíš pracovat?“ Tak touto otázkou mě opravdu pobavila. Ptala se mě, jako kdyby mi bylo osm, ale přišlo mi to milé.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510124
„Paní učitelko, ale vy, když jste v práci, tak přece taky nemůžete jít k vodě. Já žiju normálně, jen prostě pracuju. Každej tady ve třídě má celý léto brigádu.“ Touto odpovědí jsem se zavděčila a byla jsem propuštěna zpět do lavice. Věděla jsem, že se bude ptát celé dva roky, které nás společně čekají, a nemýlila jsem se. Zanedlouho po nástupu do školy se stalo něco, co ovlivnilo můj vztah k ježdění víc, než jsem si kdy dokázala představit. Rodiče konečně našli svůj vysněný dům, který splňoval jejich nemalé nároky. Koupě domu byla věc, na kterou jsem čekala celý dosavadní život. Pořád tomu něco bránilo. Napřed rodiče potřebovali našetřit, a když už konečně našetřili, začali stavět autodrom a pak museli zase našetřit. Konečně, na prahu dvacítky, se schylovalo k tomu, že budu mít vlastní pokoj a nebudu muset spávat s malou sestrou na jedné posteli. Představa to byla nádherná, ale opět před námi stála hromada práce, kterou jsem s tátou musela dělat já, protože nikdo jiný nebyl po ruce. Nemocná sestra byla v lázních a máma zrovna ležela na zákroku v nemocnici. Opět jsem musela zmobilizovat všechny síly a sladit se školou i domácnost a rekonstrukci domu, který byl koupen jako zrekonstruovaný, ale člověkem, který pojem rekonstrukce vůbec neznal. Aspoň že už bylo po sezoně a nemuselo se pendlovat mezi poutěmi. Než jsme se do domu nastěhovali, po dobu rekonstrukce jsme bydleli v maringotce, protože byt se musel prodat. Bydlení v zimě v maringotce se sice vydržet dá, ale o pohodlí nemůže být řeč. Tím spíš, když jsem ráno musela vstávat do školy, vylézt z postele do prochladlého prostoru a používat koupelnu se zamrzlou vodou. Spaní v maringotce, když klesne teplota, je
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510124
jeden z mých nejhorších nočních zážitků. Jednou jsme dorazili na pouť s maringotkou v noci, což nebyl standard, ale stalo se. Elektrikáři měli přijet až následující den a my jsme museli přečkat noc bez elektřiny. Bylo teprve jaro a neměli jsme jinou možnost než si topit plynem, který ani zdaleka na vyhřátí nestačil. V noci jsem se tak choulila, že jsem se ráno nemohla narovnat. Po cestě do školy jsem si zatopila v autě, jak nejvíc to šlo, a pomalu rozmrzala. Záda mě bolela tak moc, až jsem myslela, že nedokážu pevně držet volant. Všechny tyto zážitky jsem s rodiči měla jen já. Ségra byla takového nepohodlí maximálně uchráněná u babičky. Myslím, že ani nevěděla, že jezdíme s kolotoči. Všichni jsme se snažili, aby se jí to týkalo co nejméně. Na rozdíl ode mě se odjakživa výborně učila a žila více méně s knihou v ruce. Rozdíl mezi námi byl obrovský. Já, založená spíš manuálně, která dělá věci silou a chce je mít rychle hotové, a ona, umělecká duše, která odmala hraje na klavír a plynule čte od čtyř let. Byla jsem vždycky ta na práci a ségra vždycky ta chytrá, a bohužel ta nemocná. Trápení, které měla od dětství s křečovými žilami, se postupně přeměnilo v nádor. Ze zámotků žil se stalo ložisko nádoru, který měla v patě, a při neustálém uhýbání bolesti se jí deformovala noha. Čekalo se jen na to, až dovrší růst a bude moct jít na operaci. Právě proto máma doslova objížděla celou republiku po specia lizovaných odbornících, aby se ségře dostalo co nejlepší péče. S tátou jsme pracovali celé dny i noci, abychom strávili Vánoce v novém. A povedlo se nám to. Díky našemu tempu se vše stíhalo rychle. To, co lidi opravují na baráku půlku života, jsme měli za necelé dva měsíce hotové a mohli se těšit na klidné Vánoce. A byly neuvěřitelné. Zažili jsme ty nejpohodovější,
100
Ukázka elektronické knihy