Orso — s tváří zelenou od mořské nemoci — se poradil se svým mechanickým chronometrem. „Je po osmé večer,“ odpo věděl. „Jak moc po osmé?“ „Nevím, ten zkrunděnej bazmek je primitivní až hrůza. Řekl bych asi tak půl deváté.“ Gregor pochmurně přikývl. Pak zahájil průzkum. Křižoval s loďkou sem a tam, kličkoval větrem a vodou s lad ností, jakou by Sancie obdivovala, kdyby v té bárce neseděla s ním. Ona i Orso se vyzvraceli přes bok člunu, jednou a podru hé, potom to přestali počítat. „Snažím se propátrat co největší plochu,“ vysvětloval Gregor. „Nesmíme dopustit, aby nám ta loď proklouzla.“ „Jak to, že vůbec něco vidíš?“ křikl Orso. „Umění postřehnout loď ve tmě,“ pravil Gregor, „spočívá v ro zeznávání světel, siluet a obrysů na obzoru. A zahlédnout galeo nu by mělo být poměrně jednoduché, protože bude mimořádně veli… Ech. Hm.“ Naklonil se kupředu. Berenika se zvedla. „Copak?“ Gregor vytáhl polní dalekohled a zadíval se na obzor. „Už ji asi… vidím.“ Sancie se odtrhla od boku bárky. „Víš to jistě?“ „Naprosto,“ potvrdil. V jeho slovech zazníval klid, který jí lezl na nervy. Podal skládací dalekohled Berenice, štrachající se za ním do kabiny. Jakmile se podívala do monokuláru, zalapala po dechu. „Já… já zírám…“ Sancie už se potácela směrem k nim, když vtom jí došlo, že dalekohled vůbec nepotřebuje, a zastavila se. Na obzoru sedělo cosi velkého a hranatého. Nebyla si jistá, jak je to daleko… ale tušila, že hodně. Vypadalo to jako obří dře věný trojúhelník trčící z obzoru, velký jako dva, ne‑li tři městské bloky. Zcela zjevně, nepopiratelně se jednalo o něco, co nemělo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509620
nikdy plavat na vodě — ledaže je tu spousta pravidel a argu mentů, které realitu přesvědčují o opaku. „Do háje zelenýho,“ vypadlo z ní. „To je… ona?“ „Ano,“ přitakal Gregor, pořád ještě tím protivně klidným hlasem. „To je galeona kupeckého podniku.“ Otočil kormidlem a nasměroval jejich loďku k ní. Asi po minutě bárka zničehonic poskočila kupředu a zrychlila. Berenika zvedla pohled k plachtám. „Skriby naskočily. Už jsme blízko.“ Obří hranatý stín na obzoru se stále zvětšoval a Sancie cítila, jak jí do žaludku zvolna prosakuje děs. „No skvělý,“ utrousila. ——— *
———
Když se k přídi gigantické lodi přiblížili asi na půl kilometru, Gregor zatočil kormidlem, takže se teď plavil pryč od ní, jako by je galeona pronásledovala. Berenika začala do moře za nimi házet malé vodní augy, jeden po druhém. Muselo jich být aspoň padesát. „Funguje to,“ promluvil Orso, když se zadíval dozadu. „Kouk něte.“ Sancie prozkoumala tmavý obzor za jejich zády. Připadal jí teď neurčitě kalný nebo mlhavý. Nedařilo se jí poznat, kde končí nebe a začíná moře. „Hotovo,“ oznámila Berenika. Gregor znovu otočil kormidlem a bárka krájela hladinu. „Teď to nejošemetnější,“ prohlásil. „Musíme se té lodi zařadit po bok, a musíme tak učinit v mlze. Mlha snad galeonu zpomalí.“ „Abychom ji snáze dostihli?“ ptal se Orso. „To taky. Ale kdyby příliš rozvířila vodu, tak… no, tak by nás to převrhlo a potom rozervalo na kusy.“ Orso polkl. „Aha.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509620
„Ano,“ kývl Gregor. „Takže, Sancie — pojď ke mně do kabiny, prosím. Potřebuju vědět, jak rychle nebo pomalu bychom měli plout a kde se ta loď nachází.“ Sancie si stoupla ke Gregorovi a jednou rukou se opřela o stě nu, aby udržela rovnováhu. Opsal s bárkou široký oblouk, takže se teď k rostoucí hradbě mlhy blížili zezadu. „Připrav se,“ vyzval ji. „Jakmile se ocitneme v mlze, musíme být tiše. Budou držet hlídku, aby nenajeli na překážku, takže by nás mohli zaslechnout.“ Sancie se nadechla a vzápětí už vklouzli do stěny převalující se mlhy. Připadala jí nepříjemně horká, vůbec se nepodobala chladným mlhám, na něž byla zvyklá. Plavili se hlouběji a hlou běji, Sancie napínala skribozrak, hleděla kupředu. Chvíli nic neviděla — její zrak měl své meze —, když tu náhle na obzoru zaplál gigantický pletenec stříbra, tak obrovský a oslnivý, až se z toho zajíkla. „Vidíš ji?“ zašeptal Gregor. „Namiř na ni rukou.“ Poslechla ho a natáhla paži. „Ukazuj na její příď,“ šeptal. „Jako by tvoje ruka byla střelka kompasu ukazující na sever. Potřebuju vědět, jak rychle se po hybuje.“ Udělala, co jí řekl. Upravil kurz, vedl teď člun souběžně s lodí a snažil se s ní srovnat rychlost. Šeptala mu „rychleji!“ nebo „pomaleji!“ a pomáhala mu uzpůsobit směr. Gigantická loď byla čím dál blíž. Uslyšeli a ucítili ji dlouho předtím, než ji spatřili: voda kolem nich se začala vzdouvat, lom covat jejich bárkou a odkudsi přicházelo ohlušující šplouchání, jako by se z mořských hlubin zvedal ostrov. „Panebože, ta je veliká,“ hlesl Orso. „Do zkrunděný zádele, jak ta je obrovská…“ Gregor naváděl maličkou rybářskou bárku blíž ke galeoně. Orso a Berenika se pevně drželi svých sedátek, zatímco se hou pali a třásli na vlnách. A potom se vynořila z mlhy: gigantická, 100
Ukázka elektronické knihy