Kapitola čtrnáctá Křup. V kanceláři jezdecké školy uždibuju sušenku ve tvaru koně zdobenou třpytkami. Letci z Dubiny (kromě Amary, kterou matka vyexpedovala ze dveří jako celebritu pronásledovanou houfem bulvárních novinářů) se smějí a pochutnávají si na sladkostech. Pohánění cukrovou polevou jako by úplně zapomněli na tu katastrofu s koňským dominem, která se právě odehrála v jízdárně. Já se mezitím snažím vypadat o něco méně mrzutě, než se cítím. Třpytivá sušenka mi v tom pomůže – i když jen trošku. Tereza se ke mně přitočí a ztiší hlas. „S Amarou si nedělej starosti – ona se přes ten pád z koně přenese. Jen vždycky vyšiluje, když všechno neprobíhá úplně dokonale. Stejně jako její máma.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509598
„Nejde jen o Amaru,“ postesknu si, ale rozhodnu se, že se nemůžu pouštět do vyprávění o té věci s kulhavým Clydem, aniž bych riskovala další slznou povodeň. „Ale ta její máma vypadá docela… hustě?“ Tereza si odfrkne. „To je slabé slovo! Očekává od Amary, že bude jednou jezdit profesionálně. Že to bude její práce.“ „Aha,“ začnu chroupat další sušenku. „To taky jde?“ „Jo, to jde!“ zasměje se Tereza. „Ale je to hrozně moc konkurenční prostředí. Musí si tě vyhlídnout do národního týmu. A po tom Incidentu…“ „Co je vlastně ten Incident, o kterém pořád všichni mluví?“ přeruším ji s oranžovými posypkami natrvalo vklíněnými mezi rovnátka. „Pssst,“ varuje mě Tereza a nervózně se rozhlédne. „Když ti to povím, musíš mi slíbit, že o tom nebudeš s nikým mluvit.“ Přikývnu a položím si sušenku na srdce. „No, vloni, na Poháru…“ Ale než stihne pokračovat, vletí mezi nás falešná zkrvavená hlava Lukyho Vedrala, odrazí se od tácu se sušenkami a skutálí se pod stůl. „Kamaráde, neztrácej hlavu!“ zazubí se David a vrhne se za papírovou rekvizitou Lukyho kostýmu. Zatímco se kluci chechtají na celé kolo a kopou si s hlavou, jako by to byla ta nejzábavnější činnost v dějinách lidstva, moje mysl se zatoulá k druhému dopisu od přítele.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509598
Neztrácej hlavu, skákej výš! OMG. Neztrácej hlavu. Že by můj tajný přítel byl David Dreisig? Jen ta představa je prostě… divná. David mi za celý život řekl sotva tři slova. Ale třeba dává přednost komunikaci přes tajné rýmované vzkazy?? David se vrhne za kečupem politou hlavou pod stůl s občerstvením. Už nejsem schopná tu nejistotu déle snášet. Bez přemýšlení skočím pod stůl za ním. „Ehm, Davide?“ zeptám se právě ve chvíli, kdy mi dojde, že tohle byl ten nejpitomější plán v dějinách plánování. „Jmenuji se pan Kostnatý,“ odpoví, ukáže na svůj kostým kostlivce a přivine si krvavou hlavu k tělu, aby mu ji Luky nemohl sebrat. Přikrčím se. Takhle jsem si to velké odhalení přítele rozhodně nepředstavovala. „Fajn… pane Kostnatý. Hele, bude to znít asi trochu divně, ale… nejsi… ehm… můžeš mi napsat svou e-mailovou adresu?“ David se zamračí. „Moji e-mailovou adresu? To je fakt divné.“ „Já vím. Jde o to, že ti chci poslat – tedy, vlastně všem z družstva – děkovný dopis! Za to, že jste mě, ehm, vzali mezi Letce?“ Přestože svírá v náručí zkrvavenou hlavu, podívá se na mě, jako že já jsem divná. „Můžeš mi poděkovat klidně nahlas, hele. To stačí.“
100 Ukázka elektronické knihy