Síla květiny byla nyní mou silou! Chapadla klesla, jejich dílo bylo dokonáno. Řasy robota něco signalizovaly a Lhar řekla: „Tvá cesta je tam. Ten chrám – vidíš ho?“ Viděl jsem ho. Daleko v dálce, napůl zahalená mlhou, byla vidět šarlatová stavba, ne zničená jako ostatní. „Tam najdeš poslední dívku a pak musíš zničit HO.“ Teď už jsem nepochyboval o tom, že to dokážu. Zdálo se, že mě nová síla zvedá z nohou a posílá mě běžet po mechu. Jednou jsem se ohlédl a uviděl Lhar a jejího robota, jak nehybně stojí a pozorují mě. Chrám se zvětšoval, jak jsem se blížil. Byl postaven ze stejného načervenalého kamene jako ostatní zničené bloky, které jsem viděl. Eroze však zvětrala jeho drsné úhly, až z něj zbyl jen oblý, hladce vytesaný monolit, vysoký dvacet stop, ve tvaru puškového granátu. V karmínové stěně zely dveře. Na prahu jsem se na okamžik zastavil. V šeru uvnitř se pohnul stín. Vykročil jsem vpřed a ocitl se v místnosti, která byla vysoká a úzká, strop skrytý v šeru. Podél stěn byly řezby, které jsem nedokázal zřetelně rozeznat. Dávaly tušit nelidské bytosti, které mě pozorovaly. Byla tam tma, ale viděl jsem indiánskou dívku, byla to Miranda Valleová. Její oči se na mě zlostně upíraly a i přes ochranné brnění lharské síly jsem cítil jejich strašlivou moc. Život v té dívce rozhodně nebyl lidský! „Znič ji!“ varovala mě mysl. „Znič ji! Rychle!“ Ale když jsem zaváhal, zdálo se, že na mě padá závoj temnoty. Do mozku mi vnikl naprostý chlad, mrazivost jako z vesmíru. Mé smysly se pod tím náporem zmítaly. Zoufale, slepý, nemocný a závratěmi zmítaný, jsem se dovolával rezervní síly, kterou mi Lhar dala. Pak jsem ztratil vědomí…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509509
Když jsem se probudil, viděl jsem, jak se z ústí pistole v mé ruce valí kouř. U mých nohou ležela mrtvá Indiánka. Moje kulka se jí zaryla do mozku a vyhnala z něj toho strašlivého obyvatele. Můj pohled se upřel na vzdálenější stěnu. Táhl se tam oblouk. Přešel jsem místnost a prošel pod obloukem. Okamžitě jsem se ocitl v naprosté tmě. Ale nebyl jsem sám! Síla HO mě zasáhla jako hmatatelný úder. Nemám slov, kterými bych popsal zážitek tak dokonale oddělený od lidských vzpomínek. Pamatuji si jen toto: moje mysl a duše byly vtaženy do černé propasti, kde jsem neměl žádnou vůli ani vědomí. Byla to jiná dimenze mysli, kde byly mé smysly změněny. Neexistovalo tam nic než intenzivní čerň mimo čas a prostor. Neviděl jsem HO ani jsem si ho nedokázal představit. Byla to čistá inteligence, zbavená těla. Bylo to živé a mělo to moc – moc, která se podobala bohu. Stál jsem tam v té obrovské temnotě sám, bez pomoci a cítil jsem, že se ke mně blíží bytost z nějakého strašlivě vzdáleného místa, kde jsou všechny hodnoty změněné. Cítil jsem blízkost Lhar. „Pospěš si!“ napadla mě její myšlenka. „Než se probudí!“ Vlilo se do mě teplo. Černočerná tma ustoupila… U vzdálenější stěny cosi leželo, věc bezradně lidská… věc s velkou hlavou a pod ní se svíjelo drobné bledé tělo. Kroutilo se to ke mně… „Znič to!“ vyzvala mě Lhar. Pistole v mé ruce zahřměla a zapřela se mi o dlaň. Ozvěna zařvala na stěnách. Střílel jsem a znovu střílel, než mi došly náboje… „Je mrtvý,“ pronikla mi do mysli myšlenka Lhar.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509509
Zapotácel jsem se a upustil pistoli. „Bylo to dítě staré nadrasy – dítě, které se ještě nenarodilo.“ Dokážete si takovou rasu představit? Kde i nenarozené děti měly moc přesahující lidské chápání? V duchu jsem přemýšlel, co musí být dospělý Vetřelec zač. Zachvěl jsem se, najednou mi byla zima. Chrámem se prohnal ledový vítr. Myšlenka Lhar mi zněla v hlavě jasně. „Teď už údolí není překážkou pro vás. ON vytvořil mlhu a teplo, aby se ochránil. Nyní je mrtvý a váš svět se znovu hlásí o slovo.“ Od vnějších dveří chrámu jsem viděl, jak mlhu odnáší prudký vítr. Pomalu padal sníh, velké bílé vločky, které pokrývaly modrý mech a ležely jako čepice na rudých střepinách, jimiž bylo údolí poseto. „Teď zemřu rychle, místo abych pomalu umírala hlady,“ řekla Lhar. O chvíli později mi hlavou prolétla myšlenka, slabá a nehmotná jako sněhová vločka, a já věděl, že se Lhar loučí. Opustil jsem údolí. Jednou jsem se ohlédl, ale za mnou byl jen sněhový závoj. A z největšího dobrodružství, jaké kdy vesmírní bohové vymysleli zůstala jen ničím výjimečná zasněžená krajina. Na malou chvíli se roztrhl věčný závoj času a dveře do neznáma se pootevřely. Nyní jsou však dveře opět zavřené. Pod Huascanem hlídá robot hrobku, to je vše. Sníh padal rychleji. Třesoucí se rukou jsem se prodíral prohlubujícími se závějemi. Ručička kompasu ukazovala na sever. Kouzlo, které zaklelo údolí, bylo pryč.
Ukázka elektronické knihy