Snesli tetu na zem a dá l se ř ıź enı́ ujala So ie. „Dě kuju, Alane,“ opě t na ně j mrkla a v Alanovi to zapě nilo. „Hele, So ko a ty studuješ veterinu? To tedy taky dojı́ž-dı́š, ne? Musı́ to bý t ná roč ný… hlavně pro vaš e, když tady nejste,“ ptal se Alan a š el vedle So ie jako ně jaký strá ž ce. „Jo, ale naš e rodina je zocelená . Má ma už asi v ž ivotě vydrž ı́ vš echno. Tá ta umř el př ed pá r lety a ona sama… sama má za sebou takový vě ci, ž e by to polož ilo i nosorož ce. Ji ale ne. Já ji svý m způ sobem obdivuju.“ „Je fajn, to se pozná ! Už jen co vš echno zvlá dne, a ješ tě ská č e kolem ná s.“ „Když je tady sé gra, tak to pomů ž e. Hlavně př es zimu… ale oni to se strejdou Karlem zvlá dajı́ i tak.“ „No prá vě , to nechá pu.“ „Má ma by to tady nikdy neprodala. Pro ni je lepš ı́ ž ıt́ tě ž-kej ž ivot v př ıt́ omnosti než myslet na minulost. Chá peš ?“ zastavila se a dlouze se na Alana podı́vala. Blı́zký oheň ji už osvě tloval, a tak vidě l lesk v jejı́ch oč ıć h. „Nevı́m, asi jo,“ uš klı́bl se Alan a doufal, ž e ta chvı́le nikdy neskonč ı.́ „Jsi hodnej, tipovala jsem tě na blbce, ale nejsi!“ polı́bila ho na tvá ř. „Dı́k!“ bylo jediné , co ze sebe v tu chvı́li vysypal, a ješ tě chvilku stá l, aniž by ná sledoval So ii, která se vzdá lila s dı́v-č ım ́ ú smě vem, jenž ale nemohl vidě t.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509479
XXII. „A to si př edstavte, ž e jak jsem byl zamotanej do tý š ňů ry, tak jsem ješ tě shodil reprá k, ale ten nejvě tš ı,́ co na pó diu stá l, a ten ž uchnul… ten ž uchnul na ty jeho bicı́!“ do-vyprá vě l veselou historku Jakub a smá l se i s ostatnı́mi na celé kolo. „Jé , tys už př ivezla sé gru?“ Hanka vstala a š la k vozı́čku za sestrou. Objala ji a polı́bila na tvá ř. Poté si k nı́ dala ž id-lič ku a dala jı́ napı́t teplé ho č aje ze své ho hrnı́čku. Sestra sice malič ko upila, ale vý raz v oblič eji nezmě nila ani na sekundu. „Myslı́š, ž e jedna deka stač ı?́ “ zeptala se starostlivě Zorka. „Jo, ona je pod nı́ ú plně horká . Vš ak se ná mi jen chvilku pokochá a já ji potom vezmu vykoupat. Viď, Natko?“ polı́bila znovu sestru. „Ty, Jakube, a na co ná m dneska zahraješ , když jsi př iš el bez inš trumentu?“ divil se už malič ko př iopilý Karel. „No, př ece sem nebudu tahat kytaru, když jdu pě šky, ty vole! Vž dyť je to sem kus cesty!“ reagoval Jakub a napil se z Karlovy otevř ené lahve. Tu mu ale vzala Zorka z ruky a zvedla př ıś ně ukazová č ek. „Já myslı́m, ž e by bylo lepš ı́ zpı́vat než chlastat, kovboji!“ „Taky myslı́m,“ př itakal doktor Kroutil, opé kajı́cı́ si š pe-ká č ek. Vš ichni vidě li nená padné ho, ale jako by vš udypř ıt́ omné ho pozorovatele, který lež el vedle studny na dece, a jen obč asný odlesk jeho oč ek dal zná t, ž e ješ tě nespı́. „No ale vž dyť tady má me svý ho kytaristu!“ So ie uká zala na Alana. „Jasně , na co vlá č ıś ̌ to pá dlo, když ná m ani nezahraješ !“ ozval se Karel. „Př ines kytarů ů ů !“ prosila So ie, jako malé dı́tě a opě t nezapomně la š pulit rtı́ky. Ostatnı́ dı́vky se př idaly „Anó , kytarů ů ů !“ Alan neodolal a vstal. „Tak jo! Zajdu pro ni!“ Tı́m si vyslouž il vš eobecný potlesk. Když se otoč il, ž e pů jde k ubytovně , zů stal stá t jako opař ený. „Hele! Podı́vejte!“ ukazoval na tetu Natá lii ke studni. Teta sedě la stá le na vozı́ku, ale to, co bylo neč ekané , až zá zrač né , byl pohled na Joea, který jı́ lež el na kolenou a hlavič ku mě l polož enou na jejı́ levé ruce. A co bylo nejvı́ce š okujı́cı́, pravič kou Joea hladila a na tvá ř i vykouzlila š iroký ú smě v. Oč i jı́ najednou zá ř ily š tě stı́m a ve svě tle plamenů se tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509479
vš em uká zal zá zrak. Chvı́li bylo naprosté ticho. Vě tš ina vš emu mlč ky př ihlı́žela a Hanka, ta plakala. Nebylo to smutkem, ale š tě stı́m. Alan př iš el k vozı́ku a chvilku Joea pozoroval. Poté jen tak polohlasem promluvil k psisku. „Kdo ty vlastně jsi? Ně jakej andě l v psı́m provedenı́?“ zavrtě l hlavou a nevě řıć ně odchá zel. „Jak doká zal vyskoč it na ten vozejk, když vlastně nemá nohy?“ š kytnul do tmy Karel a proř ıź l tı́m clonu ticha. „Jsou vě ci, který prostě nepochopı́me, lidič ky! Ten pes je snad š aman!“ ř ekl Jakub a bylo vidě t, ž e je také namě kko. Zorka se k ně mu př itulila a polož ila hlavu do jeho obrov-ský ch dlanı́. „Já to nechá pu… po tolika letech!“ opě t si nestač ila utı́rat slzy Hanka a př iskoč ila k usmě vavé sestř e, aby ji opě t polı́bila. Opř ela se o vozı́k a nepř está vala ji hladit po pro-ř ıd ́ lý ch vlasech. So ie najednou vyskoč ila a bě žela za Alanem do tmy. Dı́vky u ohně se na sebe podı́valy a trochu jedovatě to komentovaly dlouhý m „OOO!“ „Nechte toho, holky!“ okř ikla je Zorka. *** Době hla Alana skoro u domu a hned ho vzala za ruku. „Co to mě lo jako bý t?“ „Myslı́š Joea? Nevı́m. Jediný, co vı́m, je, ž e co jsem ho potkal, tak se mi dě jou samý zvlá š tnı́ vě ci.“ „Tak povı́dej, jaký ?“ loudila. „Je toho hodně , ale za jednu jsem nejvı́ce vdě čnej!“ „Za kterou?“ „No za… vı́š… nevı́m, asi je to hloupý !“ zadrhnul se mu hlas a veš el do domu ná sledová n So iı́. „A, tady je!“ zvedl futrá l i s kytarou z postele a prohlé dl si ho, jako by kontroloval, jestli je v poř ádku. „Ty má š tu kytaru hodně rá d, viď?“ „Jo, bylo to doteď vš echno, co má m… tedy hudbu myslı́m,“ usmá l se. „Alane, cos mi chtě l venku ř ıć t?“
Ukázka elektronické knihy