I. V labyrintu skal
98
Útvary vytvořené zprohýbanými železitými laminami se shrnují pod pojem železité inkrustace.120 Může jít o kulovité nebo trubicovité útvary složené z jedné železité laminy po obvodu nebo i z většího počtu koncentricky uspořádaných lamin. Příčné průřezy vícevrstevných útvarů jsou označovány jako tzv. skalní růže. Příkladem z okolí Vlhoště jsou již výše popsané útvary na hřbetu k. 432,1 jihozápadně od Hvězdy. V předchozích kapitolách jsme se již rozepsali o východo–západních zónách trubicovitého proželeznění mezi Vlhoštěm a Dolským údolím nebo o svazku železitých trubic v rokli Tovolka. Železité konkrece a vertikálně protažené trubice na temeni Husy (448,8 m) předurčily vznik skalních mís až 1,5 metru v průměru, vystupujících nad okolní terén, nebo až 0,5 metru vysokých sloupů, některými autory přirovnávaných ke gejzírovým stalagmitům.121 Zajímavé tvary vznikly v místech, kde se zprohýbané laminy kombinují s železitými výplněmi puklin. Příkladem je 3 metry vysoký skalní sloup na hraně druhého patra skal v hlavním defilé na jihozápadním svahu Vlhoště.122 Jedna z železitých lamin kryje sloup seshora, takže sloup trochu působí jako miniatura skalních pokliček v Kokořínském dole. Průchod železitých roztoků přes pukliny orientované ve směru východ–západ byl ostatně též příčinou proželeznění kolem skály Smrtka (Totenstein) nad Domašicemi. Jde bezpochyby o morfologicky nejvýraznější projev proželeznění na Kokořínsku severně od Dubé. Vznikly zde až 5 metrů vysoké a 10 metrů široké zdi složené ze svazků železitých trubic a ohraničené proželeznělými puklinami. V místech menší hustoty trubic není zeď souvislá, ale člení se na věžičky nepravidelného tvaru. Na horním povrchu hřbetů a zdí se i tady vytvořily skalní mísy, které jsou jinak na Kokořínsku velmi vzácné.
Převisy a voda jako základ civilizace V okolí Vlhoště, jakož i na celém území Polomených hor, jsou běžným jevem převisy zahloubené do paty skal. Největší z nich mají svá jména a jsou vyznačené v turistických mapách. Jak je poznat ze starých turistických průvodců, už před první světovou válkou byly oblíbenými výletními cíli.123 Tehdy byly označovány jako jeskyně (Höhlen), snad v zájmu zvýšení jejich atraktivity mezi ro120 Pojem železité inkrustace je vysvětlen v geomorfologickém atlasu editorů J. Rubína a B. Balatky (1986, s. 136–137) a v pískovcovém atlasu J. Adamoviče a kol. (2010, s. 130–133). Řadu příkladů z Kokořínska popsali ve svých pracích B. Balatka a J. Sládek. 121 B. Balatka a kol. (1969, foto 32), B. Balatka a J. Sládek (1972, s. 13; 1981, s. 40). 122 Tento nevelký, ale přitom zdaleka viditelný skalní útvar fotograficky zachytil J. Sládek v práci B. Balatky a kol. (1969, foto 37). 123 Mezi nejstarší průvodce v dnešním slova smyslu patří již zmíněný spisek Rudolpha Jennyho (1823). Dosud nepřekonaným dílem pro severočeskou oblast je průvodce Franze Hantschela z roku 1895, jehož reedice z roku 1907 byla prodávaná i po jednotlivých sešitech pro každou oblast zvlášť a průběžně aktualizovaná až do začátku druhé světové války. Ryze českého průvodce napsal Jan K. Hanuš v roce 1930. Klasikou je průvodce Bohumila Kinského po Dubském Švýcarsku z roku 1936.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509363
Převisy a voda jako základ civilizace
99
manticky laděnými návštěvníky. V moderní geomorfologické literatuře se někdy z převisů vyčleňují výklenky,124 ale v zásadě jde o tytéž typy objektů. Převisy na severním Kokořínsku jsou jedny z největších v českých pískovcích, zdatnou konkurenci pro ně mohou představovat jen některé obří převisy Českého a Saského Švýcarska. Protože poskytují ochranu před deštěm a vlhkostí, jsou převisy (stejně jako jeskyně) v jinak otevřené krajině dost specifickým prostředím. Stejně jako na Vlhošti, i v jiných pískovcových oblastech Čech byly útočištěm pro první skupiny lidí, které krajinu osídlovaly. Jaké procesy se při vzniku převisů uplatňují? Vzhledem k tomu, že každé ze tří skalních pater na Vlhošti představuje jeden velký nahoru změlčující (tedy hrubnoucí) cyklus, bývají pískovce na patách skal spíš jemnozrnné, prachovité, prohnětené činností mořských organismů. Často jsou špatně vytříděné, protože hrabáním se jemný písek promísil s centimetrovými křemennými valouny pocházejícími z níže uložené slepencové vrstvy. Taková hornina zvětrává o poznání ochotněji než klasický „kvádr“, jak se dá pozorovat v jihozápadní skalní kulise na Vlhošti v těch místech, kde na sebe navazují výchozy druhého a třetího skalního patra bez přechodové terasy. Někdy se tomuto kontrastu v odolnosti horniny přičítá hlavní zásluha na vzniku převisů.125 Přestože nelze popřít určitý vliv složení pískovce na vznik zahloubených tvarů, mnohé případy se takto jednoduše vysvětlit nedají. Bylo pozorováno, že nachází-li se stejná vrstva rozpadavého pískovce výše ve skalní stěně, žádný převis nebo výklenek se na ní nevytvoří. Navíc u naprosté většiny převisů na Kokořínsku není vidět žádný rozdíl mezi pískovcem na jejich dně, v zadní stěně a ve stropu. Převisy tu mají tendenci vznikat na patě skal bez ohledu na složení pískovce v daném místě. Zdá se tedy, že důležitější roli než složení pískovce v tomto případě hraje jeho vlhkost. Jak jsme již popisovali v souvislosti se vznikem voštin, pro působení solného zvětrávání je zásadní přítomnost vody v pórech pískovce. Účinek solného zvětrávání je pak tím větší, čím pomalejší jsou přechody od vlhkého pískovce k suchému a naopak. Tyto podmínky jsou na patě skal splněné víc než kde jinde: vlhkost se zde drží v pískových osypech a v půdě, často za přispění rostlin. Kapilárními silami dokáže vzlínat horninou až do výšky 2–3 metrů. Lesní vegetace, 124 Podle B. Balatky a J. Sládka (1975, s. 273) mají výklenky hloubku zpravidla větší než výšku. Je-li hloubka menší než výška, jde spíš o převis nebo převisovitý výklenek (tedy například výklenek, který je opadem přední části stropu přetvořený na převis). Protože poměr hloubky a výšky je stěží indikativní pro genezi daného tvaru, geologové oba pojmy většinou zaměňují a přiklánějí se k obecně srozumitelnějšímu pojmu „převis“ – viz například heslo „skalní převis“ od Vojena Ložka a Josefa Rubína v knize J. Rubína a B. Balatky, eds. (1986, s. 82–83) nebo heslo „převis“ v knize J. Adamoviče a kol. (2010, s. 108–111). 125 Převisy na patě skal jsou tradičně chápané jako výsledek selektivního zvětrávání. Této koncepce se drží i nejpodrobnější práce o jejich výskytu na Kokořínsku (B. Balatka a kol., 1972). Například B. Balatka a J. Sládek (1975, s. 273) uvádějí, že „výklenky se vyvíjejí zpravidla na méně odolných vrstvách jílovitého nebo slínitého pískovce, který jako vodonosný horizont představuje příznivé prostředí pro intenzívní procesy mechanického i chemického zvětrávání“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509363
I. V labyrintu skal
100
Po zřícení části stropu převisu Mamuťák zůstaly na jeho dně nahromaděné velké bloky. Podle rytiny na jednom z nich muselo k řícení dojít dříve než v roce 1879. Je také možné, že neznámý rytec tímto způsobem událost přímo datoval.
se kterou lze počítat minimálně pro období posledních 10 000 let, navíc dokáže spodní část skalních stěn zastínit natolik, že výrazně zpomalí odpařování pórových vod ze skalního povrchu. To vše dává velký prostor pro destrukční sílu solí. Není tedy náhodou, že křivka vertikální distribuce vlhkosti v pískovci má stejný tvar jako příčný profil pískovcovým převisem.126 Vedle solného zvětrávání nelze podcenit ani vliv mrazového zvětrávání, jehož intenzita rovněž roste s objemem vody v hornině. Není samozřejmě možné všechny převisy házet do jednoho pytle. Některé převisy vznikají propojením eliptických dutin, vytvořených v určité úrovni ve vrstevním sledu. Takové pak nemusí být vázány na patu skály, nicméně v dosahu vzlínající vlhkosti se budou rychleji rozšiřovat. Další převisy, čistě arkádového typu, vznikají nad výraznými vrstevními plochami, zvlášť pokud jsou zpevněné železitým nebo křemitým tmelem. V důsledku nerovnoměrné distribuce horninového napětí dojde k vytvoření pomyslné nebo i faktické klenby a prostor v tlakovém stínu pod ní je rychle vyklizen. Možnost bezpečného pobytu pod skálou skýtají ty převisy, které mají dokonale klenbovitý tvar v příčném i podélném směru. V opačném případě představuje každý převis z důvodu „podříznutí“ skalní stěny poten126 V. Cílek (1998a, s. 136).
Ukázka elektronické knihy