Patt i Smit h Annie chodila do klášterní školy v Brooklynu, ale milovala Majakovského a George Rafta. Byla šťastná, že má někoho, s kým může mluvit o poezii a zločinu, stejně jako probírat témata jako Robert Bresson versus Paul Schrader. V knihkupectví Scribner jsem vydělávala asi sedmdesát dolarů týdně. Po zaplacení nájmu padl zbytek peněz na jídlo. Musela jsem sehnat něco navíc k našim příjmům a poohlédnout se po dalším způsobu, jak si vydělat na živobytí. Prolézala jsem antikvariáty a pátrala po knihách, které by se pak daly výhodně prodat. Měla jsem dobré oko, uměla jsem najít vzácné dětské knihy a podepsaná první vydání za pár dolarů a pak jsem je prodávala o hodně dráž. Objev bezvadného výtisku knihy Láska a pan Lewisham s věnováním od H. G. Wellse pokryl nájem a jízdenky na metro na celý týden. Na jedné ze svých expedic jsem Robertovi našla lehce osahaný výtisk knihy Andyho Warhola Index Book. Líbila se mu, ale taky ho to rozrušilo, protože teď také vytvářel zápisník s rozkládacími a výsuvnými prostorovými obrázky. V Index Book byly fotografie od Billyho Namea, který pořídil klasické snímky z Warholovy Factory. V knize byl vysunovací hrad, červený akordeon, který pištěl, prostorový dvouplošník a dvanáctistěn. Robert cítil, že on a Andy jsou na souběžných cestách. „Je to dobré,“ prohlásil. „Ale ten můj bude lepší.“ Byl netrpělivý, chtěl vstát a pracovat. „Nemůžu tady jenom ležet,“ řekl. „Celý svět mě nechává za sebou.“ Robert byl neklidný, ale musel zůstat v posteli. Jeho vklíněný zub moudrosti mu nemohli vytrhnout, dokud infekce a horečka nepoleví. Nesnášel být nemocný. Vždycky vstal moc brzo a nemoc se mu zase vrátila. Neměl na uzdravování ten pohled z devatenáctého století, jako jsem měla já, která jsem si vychutnávala upoutání k lůžku jako možnost číst knihy nebo psát dlouhé, horečnaté básně. Neměla jsem ani ponětí, jaký bude život v hotelu Chelsea, když jsme se tam ubytovali, ale brzo jsem zjistila, jaké to bylo štěstí, že jsme se tam octli. Za ty peníze, co jsme tam platili, bychom mohli mít dost velký byt s několika místnostmi v East Village, ale bydlení v excentrickém a prokletém hotelu nám dalo pocit bezpečí stejně jako skvělé vzdělání. Přátelství, které nás obklopovalo, bylo důkazem, že se síly Osudu spikly, aby pomohly svým nadšeným dětem. Chvíli to trvalo, ale jakmile se Robertovi ulevilo a zotavil se, Manhattan mu začal prospívat, stejně jako jsem se já zocelila v Paříži. Brzo obcházel ulice a hledal práci. Oba jsme věděli, že by nemohl fungovat ve stálém zaměstná[ 98 ]
just kids_sazba_2.indd 98
9/24/13 3:50 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509362
Just Ki ds – Jsou to j en d ěti ní, ale bral každou příležitostnou práci, kterou sehnal, od malování bytů po stěhování klavírů. Ze všeho nejvíc nenáviděl rozvážení uměleckých děl do galerií. Dráždilo ho, že pracuje ve prospěch umělců, které považoval za podřadné, ale aspoň mu platili hotově. Dávali jsme každý cent navíc bokem do šuplíku, abychom se dostali k našemu nejbližšímu cíli – většímu pokoji. To byl hlavní důvod, proč jsme tak pečlivě platili nájem. Když už jste si jednou zajistili pokoj v Chelsea, nevykopli vás hned, jak jste se zpozdili se zaplacením nájmu. Ale stali jste se částí legie, která se schovávala před panem Bardem. Chtěli jsme se zavést jako dobří nájemníci, protože jsme byli v pořadníku na větší pokoj na druhém podlaží. Po celé své dětství jsem vídala matku, jak během slunných dnů stahuje všechny žaluzie a schovává se před lichváři a výběrčími, a neměla jsem ani za mák chuť krčit se strachem před Stanleym Bardem. Skoro každý něco Bardovi dlužil. My mu nedlužili nic. Bydleli jsme v naší malé místnosti jako chovanci v pohostinném vězení. Jedna postel nám stačila, protože jsme spali těsně u sebe. Ale Robert neměl žádný prostor k práci, a já taky ne.
První člověk, se kterým se Robert v Chelsea spřátelil, byl nezávislý módní návrhář Bruce Rudow. Účinkoval ve Warholově filmu Třináct nejkrásnějších chlapců a mihnul se taky ve filmu Půlnoční kovboj. Byl malý a lehkonohý, tajemně se podobal Brianu Jonesovi. Kruhy pod světlýma očima měl zastíněné černým kloboukem Cordovan se širokým okrajem, jaký nosil Jimi Hendrix. Měl jemné rusé vlasy, které mu padaly přes vystouplé lícní kosti, a široký úsměv. Už ta souvislost s Brianem Jonesem by mi stačila, ale on měl taky milou a velkorysou povahu. Trochu s Robertem flirtoval, ale nic mezi nimi neproběhlo. Byla to součást jeho přátelské povahy. Chodil nás navštěvovat, ale v našem pokoji si ani nebylo kam sednout, takže nás pozval k sobě. V jeho rozlehlé pracovně byly poházené kůže – hadí, jehněčí a červené kožené ústřižky. Krejčovské střihy ležely na dlouhých pracovních stolech a stěny byly plné poliček s dokončenými výrobky. Měl svou vlastní malou továrnu. Bruce navrhoval černá kožená saka se stříbrnou obrubou, krásně vypracovaná. Objevila se i v časopise Vogue. [ 99 ]
just kids_sazba_2.indd 99
9/24/13 3:50 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509362
Patt i Smit h Bruce si vzal Roberta pod křídlo a dodal mu vítané povzbuzení. Oba byli vynalézaví a vzájemně se inspirovali. Roberta zaujalo spojování umění a módy a Bruce mu radil, jakým způsobem by mohl do světa módy proniknout. Nabídl mu část svého pracovního prostoru. Robert mu byl sice vděčný, ale v cizím prostředí se mu špatně pracovalo. Možná nejvlivnější osobou v Chelsea byla Sandy Daleyová. Vřelá a poněkud samotářská umělkyně, která bydlela hned vedle nás, v pokoji 1019. Byla to úplně bílá místnost; dokonce i podlahu měla bílou. Museli jsme si zout boty, než jsme vešli. Nad námi se vznášely stříbrné heliové polštáře z původní Factory. Nikdy jsem takové místo neviděla. Seděli jsme bosí na bílé podlaze, pili kafe a prohlíželi si její knihy fotografií. Sandy ve svém bílém pokoji občas působila jako temný zajatec. Často nosila dlouhé černé šaty a já jsem ráda chodila za ní a pozorovala, jak se jejich obruby courají po chodbě a schodišti. Sandy pracovala dlouhou dobu v Anglii, v Londýně Mary Quantové, pláštěnek a Syda Barretta. Měla dlouhé nehty a já jsem obdivovala způsob, jakým zvedala rameno gramofonu, aby si nezničila manikúru. Dělala jednoduché, elegantní fotografie a vždycky měla při ruce fotoaparát Polaroid. Právě od Sandy si Robert poprvé Polaroid půjčil, pomáhala mu jako vážený kritik a důvěrník v hodnocení jeho prvních fotografií. Sandy nás podporovala oba a vůbec neodsuzovala proměny, kterými Robert prošel jako muž a umělec. Její prostředí vyhovovalo víc Robertovi než mně, ale byl to příjemný oddech od nepořádku v našem malém pokoji. Když jsem potřebovala sprchu nebo jsem se prostě chtěla zasnít v atmosféře plné světla a prostoru, její dveře byly vždycky otevřené. Často jsem sedávala na podlaze vedle svého oblíbeného objektu, velké mísy z kovaného stříbra, která se podobala rozžhavenému disku s gardénií plovoucí uprostřed. Dokola jsem poslouchala album Beggars Banquet od Rolling Stones, znovu a znovu, a jeho příjemná atmosféra se šířila po celé prázdné místnosti. Taky jsem se skamarádila s hudebníkem Matthewem Reichem. Jeho pokoj byl zcela utilitární, neměl nic vlastního kromě akustické kytary a černobílého školního sešitu, ve kterém měl své texty a nesouvislá pozorování, zapsaná nelidskou rychlostí. Byl štíhlý a zjevně posedlý Bobem Dylanem. [ 100 ]
just kids_sazba_2.indd 100
Ukázka elektronické knihy
9/24/13 3:50 PM