nejdřív odhrnul sníh a pak vklouzl dovnitř. Vzal pušku a najednou stál v kuchyni. „Vypadni odsud!“ poručil. „Ani nemusím moc mířit, mám broky.“ Tentokrát se na něj starosta křičet neodvážil. Tentokrát ne. Zřejmě kvůli brokům. Maria vylezla z kouta a postavila se za svého syna. Položila mu ruce na ramena. Lorenz si přiložil pušku k líci. „Mám tam dvounulky,“ prohlásil. Teta Kathe vyprávěla, že to byla ta nejhorší možná představa, zastřelit někoho brokovnicí. V puškách se vyznala, sice ne tak dobře jako Heinrich, a už vůbec ne tak dobře jako Lorenz, ale dokázala rozeznat broky od hladké střely, rozdíl viděla na srnci, a ne jednou. „Počítám do tří,“ ozvala se Maria. „Na tři řeknu synovi, aby vystřelil.“ „To je závažný zločin,“ bránil se starosta. V tu chvíli vešli do kuchyně Katharina, Heinrich a Walter. Teta Kathe mi vyprávěla, že ještě zaslechla poslední starostova slova. Rozplakala se, protože si myslela, že je to konec. Starosta doslova řekl: „Teď je všemu konec.“ „Pojďte ke mně!“ nařídila Maria. „Postavte se vedle mě! Všechno bude v pořádku. Ničemu není konec.“ „A co ty dary, co jsem vám přinesl?“ nedal se starosta. „Co teď s nimi? Mám je vzít zase zpátky?“ „Jeden,“ začala počítat Maria. „Jen si je vezmi!“ zavzlykala Katharina. „My je nechceme. Vezmi si je zase zpátky! Od nikoho nic nechceme. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509339
Chceme jen, aby nás všichni nechali na pokoji. Nikomu jsme nic neudělali.“ Na stole ležel batoh, šňůrky byly rozvázané, čouhala z něj klobása, dva bochníky chleba a plátěný pytlík s hrubou krupicí. Jako by přišel Mikuláš. „A z čeho chcete žít?“ zeptal se starosta. „Sněhu se nenajíte.“ „Dva,“ pokračovala Maria. Walter rychle zvolal: „Ale já chci klobásu! Alespoň klobásu. Mám hlad.“ „Vyndej ji!“ vybídl ho Lorenz. „To si netroufám,“ špitl Walter. „Vyndej ji ty!“ řekla Maria Heinrichovi. Heinrich vytáhl z batohu klobásu, podíval se na starostu a pokrčil rameny. Starosta udělal blahosklonné gesto. „A ty ostatní věci, co tam jsou, taky!“ nařídila Maria. „Vyndej všechno!“ Při každém kousku se Heinrich podíval na starostu, při každém kousku starosta přikývl. „Klidně si to všechno vezměte,“ řekl. „Vždyť je to pro vás. Chleba, klobása, kukuřičná krupice, dole je ještě sýr a slanina, všechno jen pro vás. Mléko máte vlastní. Děkovat nemusíte. To všechno je od srdce. Člověk nemusí krást něco, co dostane darem.“ Pak se měl k odchodu. Velmi pomalu. S obouváním nespěchal. Zeširoka se posadil na podlahu. Začal pobrukovat Maria hustým lesem šla… „Hni sebou!“ obořila se na něj Maria. „Teď řekneš tři, protože se mi těžko obouvá?“ zeptal 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509339
se jí. „A ty, mládenče, vystřelíš na císařova zástupce, protože se mu těžko obouvá?“ Na Lorenze se nepodíval. Starosta zas trochu nabral sílu. Ještě zdaleka ne všechnu. K tomu potřeboval mnoho dní. Od této chvíle měl před Lorenzem po celý život respekt. Rád by ho viděl v lochu. Když starosta konečně vyšel ven a za oknem už ho nebylo vidět, Maria se najednou zakymácela a musela se přidržet židle, Katharina k ní přiskočila, aby ji mohla podepřít. „Dej mi jen trochu vody, to bude v pořádku,“ řekla. Katharina však viděla, že to v pořádku není, a tak jí Heinrich pomohl odvést matku do ložnice. Tam ulehla a spala až do večera. Maria měla často závratě. To ještě nemuselo nic znamenat. Někdy omdlela. Jednou v kostele. Poranila se na hlavě. Ženy ustoupily stranou. Udělaly jí místo a ona se udeřila čelem o lavici. Ani Walterovi často nebylo dobře. Měl maminku tak rád, že se ani on necítil dobře. Nikdy si neoblékl punčochy, vždycky běhal s ledovýma nohama a s nudlí u nosu. Lorenz se ho marně snažil přimět k tomu, aby si vpředu a vzadu zastrkoval košili a v chladu neběhal naboso, ani v domě. „Nesmíme být nemocní!“ domlouval mu. Pokáral Katharinu, protože starat se o nejmladšího měla za úkol ona. Řekla mu jen, ať se nerozčiluje. Že není jejich otec. Maria byla těhotná. V jejím lůně byla moje matka. 102
Ukázka elektronické knihy