SEDMÁ KAPITOLA Willow ležela pod Achillem, lapala po dechu a měla pocit, jako by se její tělo roztříštilo na kusy a pak se zase zvláštním, novým a nádherným způsobem spojilo. Ještě nikdy nebyla nikomu tak blízko… fyzicky blízko. A ta blízkost jí dodávala pocit klidu a bezpečí a ona si poprvé za strašně dlouhou dobu připadala skutečně uvolněná. Tak odlišně od toho, jak se cítila na terase, kde ji zachvátil náhlý nával strachu. Že i to, že je na tomhle krásném ostrově, je pouhé divadýlko, že to špatně pochopila a že nic z toho není kvůli ní. Že ji vlastně nechtěl tak moc, jak naznačoval. Musela to vědět. Takže se otočila, zadívala se do jeho temně modrých očí a na rovinu se zeptala. Ale pravda byla v jeho pohledu, v žáru jeho těla i v tom, jak jí zlehka pohladil palcem po tváři. Hořela v něm touha a ona věděla, že hoří pro ni. Řekl jí, že je to jen fyzické, ale ona víc nepotřebovala. Tohle jí stačilo. Obzvlášť když ho políbila, jeho maska laxního playboye definitivně praskla a před ní najednou stál lačný panter. Tak moc po něm prahla. Chtěla cítit jeho ruce na svém těle. Chtěla jeho žár. Chtěla tu elektřinu, jež mezi nimi vytrvale proudila. Chtěla, aby ji jeho touha pohltila stejně, jako ji pohlcovala touha vlastní.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509307
NEVĚSTA ODVEDLE
A tak se i stalo. Líbilo se jí, jak z ní strhal svatební šaty a krajkové spodní prádlo. Jak ji vzal do náruče a odnesl na pohovku. I jak se ani nezastavil, aby se svlékl, než jí roztáhl stehna a prudce do ní vnikl. Nebolelo to. Ani jí to nepřipadalo divné. Měla pocit, že je to správné a dokonalé. Že to tak prostě má být. Willow, stále ještě notně omámená, k němu vzhlédla a setkala se s jeho očima, jež nyní připomínaly modrý plynový plamen. Otevřela pusu, aby mu řekla, jak je úžasný a jak báječně se díky němu cítí, ovšem než to stačila udělat, odtáhl se od ní a vyšel dvojitými dveřmi na terasu. Willow zamrkala a její útroby zaplavil chlad. Nelíbilo se mu to? Zklamalo ho to? Byla příliš lačná a náročná? Ó ano, zapomněla se kontrolovat ve chvíli, kdy nastoupila do letadla. Měla být mnohem odtažitější a rezervovanější, ale místo toho mu kladla spoustu otázek. A tady to pokračovalo. Líbala ho až příliš dychtivě… Zkazila jsi to. Jako vždycky. Podobný den zažila už před lety. Tvrdě pracovala, aby měla co nejlepší známky, ale škola pro ni byla vždycky obtížná, protože nedokázala klidně sedět. Tehdy v létě ukázala otci, že se jí podařilo získat B+ z biologie, a myslela si, že ho tím potěší. Že konečně udělala něco správně. On jí však řekl, že to není dost dobré, že od ní očekává lepší výsledky a proč se nesnažila víc. A to byl ten problém. Strašně moc se snažila, ale pro něj to pořád nebylo dost dobré. Nic z toho, co udělala, pro něj nebylo dost dobré. Takže definitivně ztratila nervy. Popadla matčinu fotografii, kterou měl na stole – jeho jedinou matčinu fotografii, které si nesmírně cenil. Vyškubla ji z rámu a roztrhala na kusy, protože mu chtěla ublížit stejně, jako on ublížil jí. Jeho 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509307
JACKIE ASHENDENOVÁ
chladná fasáda se vmžiku rozpadla, vrhl se ke krbu a marně se snažil zachytit kousky fotografie. „Ne… ne…,“ šeptal ochraptěle. „Tahle ne… nic jiného mi po ní už nezbylo.“ Ublížila mu. Velice mu ublížila. Pak zvedl ruku k hlavě a skácel se k zemi. To její vznětlivá povaha zapříčila otcovu mrtvici, o tom nepochybovala. Kdyby neroztrhala tu fotografii, nepocítil by takovou emocionální bolest a nejspíš by nezkolaboval. Možná to teď bylo stejné. Něco Achilla přimělo náhle odejít, jako by se nemohl dočkat, až od ní bude co nejdál. A muselo to být něco, co udělala špatně. Protože vždycky něco udělala špatně. Willow pomalu vstala z pohovky. Ještě před chvílí měla pocit, jako by v ní někdo otevřel láhev šampaňského. Bublinky šuměly a naplňovaly ji světlem a energií. Ale teď se najednou cítila rozedřená, zhmožděná a studená. Možná by si raději měla dát sprchu nebo tak něco, ne chodit za Achillem. To je ono. Uteč do lesa, tak jako vždycky. Když ji otec zamkl před domem, utíkala vždy do lesů kolem Thornhavenu. Stromům nevadilo, že je hlasitá nebo že se moc vyptává. Ticho lesa ji uklidňovalo, avšak pocitu osamělosti ji zbavit nedokázalo. Vymýšlela si tehdy v lese různé kamarády. Chlapce, který si s ní hrál na honěnou nebo spolu s ní bojoval s draky. Když byla starší, vystřídal ho chlapec, který se stal princem. Někdy byla jeho rytířem nebo přítelem. Někdy zase jeho princeznou a on ji zachránil. A jindy pro změnu ona zachránila jeho. Nikdy jí ale neřekl, aby odešla. Ani aby ho nechala na pokoji. Až na to, že tady žádné lesy nebyly a útěk by stejně nic nevyřešil. To už pochopila. 100 Ukázka elektronické knihy