BRONWYN SCOTTOVÁ
Při zpětném pohledu však společnost nebyla jediná, kdo viděl důvěrnosti tam, kde ona byla slepá. Detford chtěl víc než přátelství. Těch několik polibků ukradených ve chvílích osamělosti a slabosti pro něj znamenalo víc, než ve svém smutku zamýšlela. Nechtěla tu chybu udělat znovu. Proto Lynforda včera večer opustila. Zůstat v oranžerii déle by mělo za následek další polibky, další kroky po cestě, po níž nemohla jít, ať byl její společník sebevíc pohledný. Eliza se podívala na nástěnné hodiny a s hlasitým klapnutím zavřela účetní knihu. Bylo půl čtvrté. Myšlenky jí znemožňovaly pracovat. Většinu poslední půlhodiny jen bezvýsledně snila. Bylo jí souzeno zůstat sama. Kvůli Sofii i kvůli vlastnímu bezpečí. Rozhodla se tak už před lety. Bylo zbytečné dál ztrácet čas hloupými úvahami. Bylo načase vrátit se domů. Přijede Sofie a ona chtěla být u toho. Všechno bude mnohem lepší, až bude mít dceru u sebe. Pět dní bez ní jí připadalo jako věčnost. Když byly spolu, nikdy se necítila osamělá. Cestou se zastavila v Chegwinově obchodě na Budoc Lane, aby koupila draka a panenku. Hračky nechá dcerce na posteli jako překvapení. Pokud počasí vydrží, mohou si zítra udělat piknik na pláži. Eliza měla plnou hlavu plánů. Tohle budou takové malé prázdniny. Vyhradí si čas na zábavu, i když bude mít práci. V Truro měla vždy až příliš mnoho práce s bankami a doly. Několik dní volna na čerstvém vzduchu prospěje jí i Sofii. V polovině cesty k vdovskému domu si všimla ruchu na příjezdové cestě. Před domem stál neznámý kočár a kolem něj se hemžilo služebnictvo, které dovnitř přenášelo kufry. Uprostřed chaosu stála vysoká, štíhlá mladá žena, kterou Eliza poznala jako 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509302
TAJEMSTVÍ LORDA LYNFORDA
slečnu Gilchristovou – Sofiinu vychovatelku – a bezradně se rozhlížela. Nebyla zvyklá, že se věci dějí bez jejího přičinění. Eliza si uvědomila, že se jí zlepšila nálada. Sofie je tady! Musely přijet dřív. Všimla si dceřiných tmavých kadeří, které se pohupovaly mezi služebnictvem. „Mami!“ Sofie se k ní rozběhla. Eliza si nadzvedla sukni a dala se do běhu. Byl to neohrabaný běh, protože ji tížil drak a panenka, ale posloužil jí, jak potřebovala. Během chvilky překonala vzdálenost, která ji oddělovala od dcerky a náruživě ji sevřela v náručí. „Ach, zlatíčko, jsi tady! Jak jsi mi chyběla!“ stiskla dítě Eliza. Najednou bylo všechno v pořádku. Celý její svět byl tady, v jejím náručí. „Taky jsi mi chyběla, mami, ale zažily jsme se slečnou Gilchristovou velké dobrodružství! Když jsme už byly skoro tady, polámalo se nám kolo a slečna Gilchristová nevěděla, co si s tím počít. Kočí říkal, že se máme vrátit pěšky do posledního města,“ vyprávěla Sofie nadšeně, „ale slečna Gilchristová říkala, že to nemůžeme udělat, protože nás dnes večer čekáš a budeš mít strach, když nedorazíme. Pak přijel muž na velkém kaštanovém koni…“ Sofie se na chvíli odmlčela a pak pokračovala o to překotněji, aby dohonila ztracený čas: „Řekli jsme mu, kdo jsme, a on nás sem přivedl. Říkal, že je tvůj přítel. Poslal kočár zpět pro naše věci a pro slečnu Gilchristovou, která se bála nasednout na koně. Ale já jsem se moc nebála. Vylezla jsem hned nahoru a on mě pevně držel, abych nespadla.“ Na Elizinu mysl zaútočila stovka myšlenek najednou. Její drahé dítě dobrovolně odjelo s cizím člověkem jen proto, že řekl, že zná její matku, a slečna Gilchristová to dovolila. Měla by ji za tak špatné rozhodnutí rovnou vyhodit! Sofie byla dědičkou 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509302
BRONWYN SCOTTOVÁ
Blaxlandu. Až bude plnoletá, bude mít její ruka cenu jmění. Ve správných rukou, nebo v tomto případě v těch špatných, by byla mocnou zbraní, kterou by bylo snadné použít proti její matce. Přesto se pod Elizinými obavami skrývala i vděčnost za laskavost, kterou jim onen muž prokázal. „Je váš zachránce ještě tady?“ Prohlížela si Sofiinu milovanou tvář, aby se ujistila, že nepřišla k úhoně. O nevýhodách odchodu s cizími lidmi si promluví později. „Je uvnitř a vydává rozkazy. Je v tom velmi dobrý. Skoro tak dobrý jako ty, mami,“ prohlásila Sofie, na kterou její rytíř zjevně udělal dojem. „Ale usmívá se, když říká lidem, co mají dělat.“ Uvnitř jejího domu je nějaký muž? Vydává rozkazy? To se už Elize zdálo příliš. Potřebovala mu poděkovat a poslat ho pryč. Spěšně se zvedla a vzpomněla si na upuštěné balíčky s hračkami. „Přinesla jsem ti nějaké dárky. Co kdybys šla a rozbalila je, zatímco já poděkuju tomu šlechetnému pánovi?“ „Tady je, mami!“ Sofie ukázala na oblouk podloubí, kde se z domu vynořil vysoký tmavovlasý muž. Eliza by ho poznala snad i poslepu. Od ostatních se lišil svým sebevědomím i tmavým pláštěm. Eaton Falmage. Když jim zamával a vykročil směrem k nim, Elize poskočilo srdce. Tak už to ví. Její tajemství. Tedy alespoň jedno z nich. Zlobí se, že mu to neřekla? „Koukám, že jste si na mě zavolala posilu. Už vás snad moje společnost omrzela?“ šibalsky se na ni usmál. „Potkal jsem tuhle krásnou mladou dámu na cestě domů z Penzance a ukázalo se, že je v nesnázích.“ Mrkl na Sofii a pak upřel na Elizu veselý pohled. „Dovedete si představit mé překvapení, když 100 Ukázka elektronické knihy