ABBY GREENOVÁ
to ty jsi ta tajemná žena z oázy. A musíš připustit, že tvoje chování té noci – naše chování,“ opravil se, „tak trochu vysvětluje, proč jsem věřil nejhoršímu.“ „I kvůli tomu jsem si myslela, že bys mi nevěřil,“ přiznala Líja. „Takže jestli jsi nepoletovala z jachty na jachtu a neobrážela noční kluby, co jsi dělala?“ Líja zvedla bradu. „Ráda tancuju a do nočních klubů jsem opravdu chodila.“ „Ale jako většině lidí se ti nejspíš podařilo, aby tě z nich nevyhodili. Kdo je ta dívka na fotkách?“ „Je to nějaká modelka z Blízkého východu. Jedna z mých sester poznamenala, že vypadá jako já. Má stejné vlasy. Výšku…“ „Je úplně jiná. Je mnohem hubenější a nemá žádná prsa.“ Podíval se jí na hruď a Líjiny bradavky na to okamžitě zareagovaly. „Taky si myslím, že vypadáme úplně jinak, ale splnila to, co otec chtěl: chovala se jako rozmazlená princezna, aby si jí tisk všiml.“ Sharif – díkybohu – zvedl pohled zpátky do její tváře. „Proč by to dělal?“ Líja se snažila nevšímat si známého bodnutí bolesti. „Protože vykládat lidem, že se chovám příšerně, bylo lepší než připustit, že jsem odjela z Tarráku, abych žila svobodně a nezávisle, což bylo mým přáním.“ „Co jsi dělala?“ Líja prudce bušilo srdce. Nelíbilo se jí, že jí záleží na tom, co si Sharif myslí. „Byla jsem v Oxfordu. Přes dva roky jsem studovala ekonomickou a společenskou historii v magisterském programu.“ „V magisterském programu? Máš bakaláře?“ Líja zavrtěla hlavou. „Ne, studovala jsem na bakalářskou zkoušku s učitelem v Tarráku a udělala jsem 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509297
ŽENA, NA NIŽ MĚL ZAPOMENOUT
přijímací zkoušky.“ Líja se ušklíbla. „Jistě pomohlo, že jsem byla mezinárodní student s vlastními prostředky.“ Sharif potřásl hlavou. „Na Oxfordu mají náročnější podmínky. Kolika jazyky mluvíš?“ „Arabsky – to je jasné. Anglicky, francouzsky a docela slušně italsky a španělsky.“ „A co jsi dělala o letních prázdninách?“ „Jedno léto jsem pracovala v jistém vinařství ve Francii, sbírala jsem hrozny, a taky jsem pracovala v knihově v Oxfordu.“ „A tvoji rodinu štvalo, že děláš tohle?“ „Můj otec je konzervativní. Neschvaluje moji touhu po nezávislosti. Mám-li být upřímná, ani jsem nečekala, že si všimnou, že jsem pryč.“ Líja se podívala přímo na Sharifa, aby na ni neplýtval lítostí. Ani ona se nelitovala – i když ji lhostejnost její rodiny bolela. „Můj otec se ke mně otočil zády už dávno – po smrti mojí matky. Věnoval se svým dalším ženám a dětem.“ Sharif napjatě podotkl: „Proto nechci mít děti. Nikomu bych nepřál to, co jsem zažíval já.“ Předtím by Líja se Sharifem souhlasila, ale teď ji něco přimělo vyhrnout: „Nejsme naši otcové.“ „Ty chceš děti?“ Líja teď netušila. „Chci svobodný a nezávislý život a nevidím způsob, jak by do něho děti zapadaly. A je mi jasné, že je to sobecké.“ Sharif zavrtěl hlavou. „Není sobecké chtít to, co většina lidí považuje za samozřejmost. Nanejvýš do roka budeš mít veškerou svobodu, po které toužíš, Líjo. Budeš dostatečně bohatá, aby sis dělala, co chceš.“ Sharifova slova v ní znovu probudila zvláštní bolest namísto úlevy. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509297
ABBY GREENOVÁ
V tu chvíli se ozvalo tlumené zapípání a Sharif zvedl telefon, který ležel na stole displejem dolů. Líja zamrkala a rozhlédla se. Byla tak ponořená do jejich rozhovoru, že si ani nevšimla, že se restaurace kolem nich vyprázdnila. Teď mluvil do telefonu. „Dobře, sejdeme se tam.“ Odložil mobil a prohlásil: „To byl můj bratr Nikos. S manželkou Maggií budou taky na tom charitativním plese, takže se s nimi seznámíš.“ „Žijí v Paříži?“ Sharif přikývl a mávl na jednoho z číšníků pro účet. „Taky mají dům v Irsku a tráví tam spoustu času. Maggie je Skotka, ale vyrostla v Irsku. Mají syna, Daniela, kterému je osm měsíců, a Maggie čeká druhé dítě.“ Líja zamžourala na Sharifa. „Takže máš synovce a dalšího na cestě?“ Sharif se ušklíbl. „Zřejmě to bude děvče. A můj druhý bratr Maks právě oznámil, že jeho žena je taky v očekávání.“ Vstal. „Obávám se, že se budu muset vrátit do kanceláře, ale můj řidič tě může odvézt zpátky do bytu. Na ples vyrazíme v sedm.“ Líja se taky zvedla a stále vstřebávala fakt, že Sharifovi bratři se usadili a založili rodiny. Kdyby se oženili jen na oko, tak jako ona a Sharif, tak by jistě neplodili tolik potomků? „Vezmi si moje auto,“ nabídl jí Sharif znovu. „To je v pořádku. Projdu se,“ odmítla Líja. „Jak chceš. Stylistka ti přinese nějaké šaty, ze kterých si budeš moct vybrat. Je to formální událost.“ Líja už se otáčela, když ji Sharif zavolal jménem. Zastavila se. Přistoupil k ní. Za brýlemi, které si opět nasadil, mu neviděla do očí. „Nedovol jim, aby se dotýkali tvých vlasů. Nech si je rozpuštěné.“ Líja poskočilo srdce. „Proč? Jsou tak nezvladatelné –“ 100 Ukázka elektronické knihy