Zatímco komunitní péče se týká organizování a poskytování služeb na místní úrovni, v přirozeném prostředí lidí závislých na péči, v jejich domácnosti, koncept pečující komunity (nebo také péče komunitou) spočívá na přístupu, pro který je místní (lokální) a občanská zodpovědnost za poskytnutí péče oslabeným jedincům samotným jádrem společnosti. Pečující komunita nespočívá pouze v delegování ošetřovatelských úkonů (v případě přetížených a vyhořelých rodin) na profesionály nebo silnou veřejnou správu a nespoléhá pouze na efektivnější kontrolu kvality péče v institucích, ale zahrnuje i participaci členů komunity v plnění pečovatelských aktivit a jejich spoluzodpovědnost za celkové řešení problematiky péče v komunitě. Tento model je spojen se začleňujícími přístupy, které integrují lidi s postižením do místního společenství, sousedství, celé komunity. Zahrnuje toleranci a ochotu pomáhat lidem vysokého věku závislým na péči, lidem s demencí, provázet je každodenním životem – a to jako sousedy, přátele, spoluobčany. Jak ve městech, tak na venkově to znamená kulturní změny spočívající v péči o udržitelné sociální sítě, které jsou časově a sociálně dostupné vždy, když někdo potřebuje pomoc a asistenci. Udržitelná sociální síť by měla být připravena kdykoli pomoci a měla by být tolerantní a vstřícná ke všem sousedům a spoluobčanům.43 Pečující komunita je opakem moderní městské společnosti směřující k izolaci a individuálnímu životnímu stylu. Jde o kulturu péče v místě, kde lidé žijí, o probouzení jejich zájmu, o jejich participaci. Pečující komunita neznamená relativizaci geriatrie a profesionální péče, ale zasazuje profesionální účast na péči o starší lidi do kulturního kontextu založeného na předpokladu, že společenství samo dokáže pečovat (Klie 2012). Pečující komunita přitom nemusí spoléhat jenom na mladé a silné jedince. Vzácným zdrojem jsou pro komunitu i lidé vysokého věku. Podle Andrease Kruse má člověk vysokého věku v sobě zároveň křehkost i zralost (Kruse 2017, 382). Pokud mu to prostorové, sociální a institucionální uspořádání nabídne, získává kompetence, které se mohou uplatnit v kontextu péče. Jako svoji ochranu před negativními dopady stárnutí si starší lidé často vytvářejí základ pro svůj vnitřní růst v podobě péče o chronicky
43
Vidovičová a kol. se ve své studii zabývají fyzickými i sociálními podmínkami života seniorů v městském prostředí (Vidovičová et al. 2013). Jejich výsledky např. nepotvrzují domněnku o zmenšování sociálních sítí ve vyšším věku, neboť frekvence sousedské interakce se s věkem nemění (s. 99). Ukazují, že dobré sousedské vztahy snižují pocit osamělosti zejména u osob vysokého stáří (s. 103).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509247
nemocného člena rodiny. Antropologicky se člověk pohybuje od tendence uchovat si nezávislost a zodpovědnost sama za sebe ke sdílené odpovědnosti, která má u starého člověka podobu empatie, solidarity a aktivní participace na péči v prostředí, ve kterém žije. Tato společná zodpovědnost za život v komunitě je úzce spojena se zaměřením na druhé, s tolerancí a zájmem o utváření věcí veřejných. Zahrnuje i záležitosti týkající se péče. Až na samý závěr svého života se člověk smiřuje se svou závislostí. Zralost se pak projevuje tím, že akceptujeme i svoji vlastní zá vislost na druhých. Tak dospíváme k přijetí starého křehkého člověka jako hodnotné bytosti. Neztrácíme nic na obraze sebe sama jenom proto, že přijmeme skutečnost, že jako kdokoli z nás jednou i my můžeme potřebovat pomoc druhých lidí. Jde o existenciální aspekt života a důležitost mezilidských vztahů v něm. Přijetí faktu, že jednotlivci i kolektivy jsou závislí na vzájemné lidské pomoci, je v protikladu k představě starých křehkých lidí coby břemene, kterému jeho okolí odmítá přiznat cenu. Stáří tak ve své zranitelnosti činí komunitu silnou a živoucí (Kruse 2017). Koncept péče komunitou/pečující komunity je tedy velmi komplexní výzvou na podporu neformálních pečujících a zachování celkového pečujícího potenciálu společnosti v etapě dynamického demografického stárnutí moderních civilizací. Rozhodování o péči a zvládnutí péče by mělo být usnadněno vědomím silných sociálních vazeb v bezprostředním okolí, v soudržné místní komunitě. Bude ovlivněno její schopností řídit sebe samu, přebírat spoluzodpovědnost za své křehké spoluobčany, vytvářet podmínky pro jejich začlenění, rozvíjet sebezáchovné funkce a podpořit uplatnění samotných seniorů v této péči. To vše vedle dobře fungující profesionální a koordinované sítě sociálních a zdravotních služeb v čele s takovými obory, jako je praktické lékařství, geriatrie, domácí zdravotní péče, pečovatelská služba a osobní asistence. U nás se téma integrované a koordinované zdravotně sociální péče v komunitě (tzv. komunitní péče) otevřelo poprvé již na počátku 90. let minulého století v oblasti péče o duševně nemocné. Člověk s duševním onemocněním byl vnímán jako člen komunity a měl především čerpat z jejích přirozených neformálních zdrojů spolu s podporou integrovaného systému sociálních a zdravotních služeb. Tyto snahy byly sdíleny a prosazovány především v okruhu Sekce sociální psychiatrie ČLS JEP a některými neziskovými organizacemi. V oblasti péče o seniory ve stejné době vzniklo Gerontologické centrum v Praze 8, které postupně vytvořilo celý systém navazujících zdravotně sociálních služeb v intenzivní spolupráci s místní komunitou a samosprávou městské části. Tento model dále 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509247
rozvíjela a prosazovala ve svých koncepcích péče o seniory Česká gerontologická a geriatrická společnost ČLS JEP ve spolupráci s tehdejším MZČR. Tak jak dochází k akceleraci demografického stárnutí populace, objevuje se v průběhu druhého desetiletí 21. století nový důraz na koordinaci v oblasti péče o seniory a vznikají nové návrhy na vytvoření systému integrovaných podpůrných služeb v komunitě (Kalvach 2014; Mutlová 2018). Analýzy potřeb a podmínek pro poskytování péče v domácím prostředí probíhaly také v rámci projektu Fondu dalšího vzdělávání zaměřeného na podporu neformálních pečujících (Tomášková et al. 2015). Diskuse směřuje ke zřízení role koordinátora podpory a péče o křehké, ohrožené seniory. Jde o svébytnou profesi, která v našich podmínkách není prozatím nikterak legislativně podchycená. Dosavadní návrhy směřovaly k jejímu zakotvení při obci v podobě komunitní sestry nebo sociálního (sociálně-zdravotního) pracovníka s úkoly v oblasti depistáže, prevence, edukace, poradenství a koordinace zdravotních a sociálních služeb, formální a neformální péče, včetně využívání přirozených zdrojů komunity (dobrovolníků, spolků, sítí, služeb, církví) tak, aby velmi staří lidé a lidé s postižením či dlouhodobým onemocněním, kteří jsou závislí na péči druhých lidí, mohli zůstat co nejdéle ve svém přirozeném prostředí a aby pečující rodiny při zajišťování primární péče o své blízké mohly obstát.
6.4 Komunity přátelské seniorům a komunity přátelské lidem s demencí Myšlenka pečující komunity byla symbolicky vtělena do mezinárodního hnutí měst a obcí přátelských seniorům (Age Friendly Cities and Communities), které bylo iniciováno Světovou zdravotnickou organizací (WHO 2019a). Lokální aktivity v místních komunitách jsou považovány za nejefektivnější způsob zvládnutí populačního stárnutí. Od komunit přátelských seniorům se očekává, že svoji strukturu a služby lépe přizpůsobí starším lidem. Vedle prostředí, dopravy a bydlení přizpůsobených těm nejstarším spoluobčanům se přátelské komunity mají zaměřit na participaci, sociální začlenění, komunikaci, sociální péči a zdravotní služby pro seniory. Fyzické a sociální podmínky jsou považovány za klíčové determinanty zdraví, nezávislosti a autonomie člověka do vysokého stáří.44 44
Tematice obcí přátelských seniorům se u nás věnuje Národní síť zdravých měst (https:// www.mestoseniorum.cz/) a Svaz měst a obcí, který pravidelně vyhlašuje soutěž Obec přátelská seniorům (http://www.smocr.cz/cz/ostatni-akce/souteze/vitezove-soutezi
100 Ukázka elektronické knihy