Zdůrazňuji, že já fake news nevytvářím, ani je nešířím, třebaže nosím v hlavě několik fantastických námětů, které by dokázaly změnit svět. Jen je rozebírám, studuji, soupeřím s jejich autory a samozřejmě v nich hledám inspiraci pro svoji práci. Většinou však zůstávají motýli zakukleni a zachytím jen tlusté lišaje. Býval jsem přesvědčen, že na přenosy z poslanecké sněmovny se dívají jen masochisté. Ovšem pozor, i tam dochází k výronům geniality! Zrovna nedávno mě zaujal jeden významný český poslanec bojící se mikrovlnných trub, neboť se o jejich neblahém působení dočetl na internetu. Škodí lidskému zdraví, ba snad lidi i zabíjejí. Ten, kdo takovou zprávu vymyslel a publikoval na jakémsi pochybném serveru, musí být blahem v sedmém nebi, když se dozví o probírání svého nápadu v českém parlamentu. Divím se, že dosud nikdo neobjevil, že mutace koronavirů vznikají působením mikrovlnného záření. My si ty viry pečeme vlastně doma! Chtěl jsem tenkrát také vyplodit něco podobně geniálního, a tak mě napadlo, že automatická pračka škodí lidskému zdraví. No, jen si sedněte před pračku, až bude odstřeďovat, a zkuste otáčet hlavou stejně rychle. Osm set otáček za minutu, nebo přidejte na tisíc! Buď si vylámete krční obratle, nebo se z toho zblázníte. Pokud vás bude bolet jen hlava, pak jste švindlovali. Poslal jsem to Jirkovi jako námět na reklamu na pračky. Něco jako: nemusíte na ni koukat, vložte prádlo a jděte na procházku do lesa. Pračka pere za vás! Samozřejmě odmítli. Cynické, nevkusné a nechutné. Dokonce i Jirka to tenkrát považoval za příliš brutální. (Brutální – zapamatujte si to slovo, ještě ho použiji.) Zkoušel jsem
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509239
alespoň slogan: naše pračky neemitují mikrovlnné záření, ale nepochopili to. Hele, už mi Jirka píše. Proč to prý po něm chci, když už ji má na sobě. Pak přikládá fotografie: původní skupina lidí, nová s nahrazenou broží, původní zvětšená brož, nová brož, obě zvětšené na hrudi paní Kasatkinové. Paráda! Všechny fotky jsou krásně ostré a jasné. Pěkně je vylepšil. Věděl jsem, že je šikovný, a měl to za chvilku hotové. Mám z toho radost. (Kdybych po něm chtěl fotku JFK s kladivem v ruce na Potsdammerplatz, také by to sfoukl. Ještě by přidal fotografii z odletu JFK z letiště JFK, včetně jeho letenky s datem 10.11.1989.) Ta její brož je dokonalou kopií té z drážďanské klenotnice, není o tom sporu. Spojuji se s ním přes Skype a děkuji Jirkovi osobně. Je to takové lidštější. Ani se moc nevyptává, za což jsem mu docela vděčný, protože co bych mu vykládal. Jsem rád, že to mám. Moje teorie se pěkně kompletuje, Monča bude koukat. V neděli odpoledne chodívám s partou nadšenců na hřiště u Sokolovny zahrát si fotbálek. Je poměrně teplo, převlékám se do trenýrek a dobíhám tam už plně připraven a nažhaven. Dneska se docela těším. Jsme taková nesourodá skupina. Hrajeme už řadu let a účastnici se postupně obměňují, takže u mnohých ani nevím, jak se vlastně jmenují. Je to komplikace i při hře. Zavolejte na někoho, že mu hodláte přihrát, když neznáte jeho jméno. Zrovna dneska se tam jeden objevuje, takový prcek, ale všechny nás hned na začátku obchází, každému potřásá rukou a představuje se. „Oskar.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509239
„Kde máš plechový bubínek?“ vyhrkávám na něj automaticky. Zase ty asociace. Může za to Tonda s těmi svými knihami. Nechápe, ale mlčky to přechází a hrne se k dalšímu. „Oskar.“ Vrtá mi hlavou, s kým vlastně přišel, když nikoho z nás nezná. Také jsem zvědavý, kolik našich jmen si zapamatuje. Pro nás to jedno nové není problémem. Ale když potom dostávám v půli hřiště míč a hledám, komu přihrát, zavolá na mě: „Mirku,“ a vyráží fofrem dopředu. Míč dostává samozřejmě na paty, takže jsem akci zkazil, ale on přibíhá ke mně, plácá mě po rameni, jako bychom byli už dávno bůhvíjak dobří kamarádi, a volá: „Skvělý pas. Neměl jsem ho přeběhnout!“ Mám radost, že mě konečně někdo ocenil, třebaže se ostatní dívají na Oskara s údivem. Někteří berou zápas smrtelně vážně a utkání intenzivně prožívají. Poznají se podle toho, že strkají a okopávají protihráče, a těm jako já, kteří to berou jenom jako zábavu, a tudíž postrádají ten zarputilý ajfr, vyčítají, že nedělají totéž. Asi bych se přece jenom měl víc snažit. Přes plot na nás většinou pokukují náhodní chodci a mohl bych třeba ještě udělat dojem na nějakou pěknou slečnu. Chybějí mi také rychlé sprinty tam a zpátky. Jsem spíš typ etiopských vytrvalců než jamajských sprintérů. To díky těm svým okruhům v Riegráku. Ale stejně mám pocit, že jsou všichni inteligentní a studovaní pánové, kteří se tu po nedělním obědě potřebují jen trochu provětrat, vypadnout od rodiny a mít pocit, že dělají něco pro své zdraví, a cítím se mezi nimi dobře. Proč o tom vůbec mluvím? Jeden z nich, jmenuje se Dušan, vyprávěl zajímavou historku, s kterou vám chci seznámit. Dušan bydlí 100 Ukázka elektronické knihy