Planeta A10E749-O-119-E-09P seděla jako barevná perlička zamknutá v obrazovkách. Růžovou korónu už neměla. Zvět šovala se. Ve sluchátkách se ozval Henryho hlas: „Oceán, masy země, kontinenty. Vidíte to?“ „Co?“ řekl Ben. Obraz pomalu rostl, až jsem to uviděla. Zabolelo mě zkla mání. Po modrém oceánu plul drobný kousek něčeho, a když se obraz zvětšil, viděli jsme, že je to loď, která pomalu míří k masivu země. „Podobá se to –“ Henry zaváhal. „– ano! Vypadá to –“ Planeta na obrazovce se nejprve ponořila do stínu a potom do tmy, z níž blikala hnízda světýlek. Města? ——— „Odkud Zlo?“ usmál se strejček. „Dal lidem svobodnou vůli. Jako má sám. Učinil je k obrazu svému. Mají na vybranou.“ „On přece ale –“ zarazila jsem se. Strýček se díval z okna. Stmívalo se, slunce nad obzorem ještě svítilo. Průčelí domu naproti faře, na kterou padal stín katedrály, pokrývala obrazovka. Vysílali populární talk show. Že je populární, jsem věděla, protože v tuhle dobu, než za padlo slunce, nebyli mí spolužáci k zastižení ani na telefonu. Nezvedali ho ani jejich rodiče. Když jsem některému zavolala, ozval se záznamník: „Čumíme na Lindy Windey. Zavolejte za –“ a mechanický hlas oznámil, jak dlouho ještě budou čumět. Strejček televizi měl, ale zapínal ji pouze na programy o divo kých zvířatech. Ty byly vesměs historické, protože divoká zví řata žila už jenom v chráněném parku na Madagaskaru a bylo jich maličko. Obrátil se od okna. „Chceš říct, že On na vybranou nemá?“ „No já –“ rozbolela mě hlava. Byla jsem už v sedmičce, dřela jsem matematiku, která mi nešla, někdy jsem úporně přemýš lela tři čtyři dny, jednou i týden, než jsem s příkladem pohnula. Ale hlava mě bolela jenom nad strejčkovým katechismem. „On přeci nemůže páchat – zlo?“ „Může,“ řekl strejček, ale hned se opravil. „Mohl by. Ale ne chce.“ A kdyby chtěl? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509233
To jsem se nezeptala. Na obrazovce přes ulici nějaký debatér prohlašoval: „Každý lže. Dyť je na tom postavená celá společ nost. I prezident lže. Proč by to mělo bejt něco špatnýho?“ Ve studiu zazněl potlesk. Účastníci diskuse mlčeli. Jeden potom řekl: „Prostě – lhát se nemá, protože –“ Na žádný argument ne přišel. Posluchači se rozesmáli. Hlasy hlaholily tichem podvečera a strejčkovi kamsi odvedly myšlenky. Pak byla přestávka pro reklamu na Conscientin, lék proti špatnému svědomí, a strejček řekl: „Magdalénko, víš od koho pochází lež?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Od hada v Ráji.“ „To je přece mýtus. Nebo symbol,“ ohradila jsem se. „Sám jsi to říkal, strejčku! Nestalo se to!“ Strejček pokrčil rameny a zavřel okno, protože přes ulici se začali hádat o křivé přísaze. ——— Uplynula léta, strejček už nežil. V knihovničce, kterou jsem si po jeho smrti odnesla do internátu, protože ji nikdo jiný nechtěl, jsem našla tlustý Katechismus vydaný někde v Evropě skoro před dvanácti sty lety. Četla jsem ho po večerech dlouho, a pak znova několik měsíců, ale nikde tam nestálo, že by On, kdyby chtěl… Ale strejček to říkal. Hleděla jsem na titulní stránku tlusté knihy, kam někdo – asi už před mnoha lety, protože inkoust zrezivěl – napsal věno vání. Filia mea – lege! Mater tua. Nevěděla jsem, kdo to napsal, ale rozuměla jsem. Uměla jsem latinsky líp než strejček. Strejček jenom sloužil latinskou mši, ale latinsky uměl pramálo. Když studoval, měli v semináři latinu jen jeden semestr. A strejček už byl mrtvý. Jenže v sedmé třídě jsme dostali na američtinu slečnu Clem movou a já ji milovala skoro jako strejčka. Tolik ne, ale skoro. Jinak. Slečna Clemmová dávala soukromý kurs latiny pro žáky, kteří se chtěli věnovat studiu historie. Byli jsme v tom kursu tři. Já, Disco Clarková a Bendix Darwell, který ale brzy odpadl. My dvě jsme chodily k slečně na latinu tři roky, potom slečna taky umřela. Zbyla mi po ní jen ta latina, ani její fotku jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509233
neměla, protože umřela náhle. Latinu jsem však nezapomněla. Četla jsem dokonce strejčkův starý breviář, který on nepo užíval, jenom ho zdědil po svém prastrýčkovi. A taky Catulla, protože ho slečna Clemmová měla moc ráda. Nakonec jsem ho uměla nazpaměť. ——— Výčitky se jmenovaly Patrick. Vlastně, říkala jsem si, jsem ho svedla jako Eva Adama, jenže spíš svými názory, které on nikdy od nikoho jiného neslyšel. Jako bych jedla ze Stromu poznání a nenechávala si to pro sebe. Tak se to stalo, a strej ček už nebyl, abych se vyzpovídala, ani biskup a jeho kap lan v newyorské diecézi. A znova a znova, pomoct jsem si nemohla. Museli jsme si dávat pozor, protože Patrick měl žárlivou ženu. Vyprávěl mi, jak ho málem zastřelila, když na něho praskla aféra s Kristýnou Puluczovskou, počítačovou elévkou v Astronautickém ústavu. Ukázal mi fotku té Puluczovské. „Nebyla klonovaná?“ po divila jsem se, protože tak vypadala, a já necítila, co má prý ženská v takové situaci cítit. „Ne,“ řekl Patrick. „Na klona by Peggy nežárlila. Puluczov ská se narodila v Chicagu a oba její rodiče pocházeli z rodu ně jakejch tvrdošíjnejch etniků. Proto měla tak divný příjmení.“ Ještě jednou jsem se podívala na fotku, kterou si Patrick peč livě schovával mezi léky. „Proč sis s ní začal?“ „Musela bys znát Peggy,“ řekl, a tím to vysvětlil. A ještě: „Jsem jenom člověk. Neudělal jsem nic, co by nedělali všichni.“ Chtěla jsem říct: Jak to víš? A i kdyby? A že když obdivuje moje názory, proč má na tohle názor, jaký já nemám! Ale bodlo mě svědomí. Byla jsem přesvědčena, že všichni to nedělají. Jenže já to udělala. Rozhodla jsem se, že s tím přestanu, a hned druhý den jsem se přesvědčila, jak slabá je lidská vůle. Napadlo mě, že bych si přece jen měla v lékárně koupit Conscientin, a hned jsem se zastyděla. Patrick tenkrát řekl: „Málem bylo po mně. Střelila mě do prsou, naštěstí kulka prolítla hrudí nad srdcem, nepřetrhla žádnou důležitou cévu, a Peggy hned dostala záchvat výčitek svědomí. Sama mě od vezla na pohotovost.“ 100
Ukázka elektronické knihy