„Alino!“ zakřičela žena „Dej té ženě nějaké šaty a trochu vody na umytí.“ „Svoje šaty?“ nechápala. „Ale…“ „Prostě jí dej nějaké oblečení,“ popadla kotlík se zbytky jídla a opustila dům, aby zabránila dalším protestům. „Dobře, paní matko,“ zabručela. Mareta následovala mladší ženu k truhle v rohu velké jizby oddělené od pece neotesanou kamennou stěnou, odkud vyndala smotaný kus vlněné látky. „Tak ti pěkně děkuju. Tu máš,“ vrazila jí šaty do ruky. „Můžu si vyprat svoje šaty,“ navrhla zamračené dívce. „A já si to potom za tebe odskáču.“ Malá hnědovláska vyfoukla tváře plné vzduchu a posadila se na lavici. „To určitě. Vyměním ti ty šaty za kabát,“ navrhla. Mareta rozepnula zdobenou sponu teplého kabátku, který jí darovala sestra, a podala jí ho. „Otoč se, prosím.“ „Tss, myslíš si, že jsem na tebe snad zvědavá?“ ušklíbla se. „Děkuji.“ „Kde tě vůbec sebral?“ „Na cestě,“ pomyslela, jak trefný výraz ta mladá žena použila. „A kam jsi měla namířeno?“ vyzvídala, zatímco v rukách spokojeně žmoulala hebkou kožešinu. „Nevím,“ Mareta spustila špinavé oblečení k nohám a rozvinula teplé vlněné šaty, které byly cítit po senu. Jak se do nich oblékala,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509227
nevyhnula se otevřeným ranám a sykla bolestí, čímž vzbudila dívčinu zvědavost. „Kdo ti to udělal!“ vyjekla. „Pss,“ zacpala jí pusu. „Mlč prosím,“ žadonila a dívka zakývala na souhlas… Večer ji Alina navštívila ve stodole, kam jí nechala paní vynést slamník, aby ukázala, kde je její místo a s sebou přinesla hřejivou deku a léčivou mast. S vidinou úlevy od bolesti jí Mareta tentokrát dobrovolně odhalila svá záda, kde se dvacet rudých čar protínalo a vytvářelo krvavý obraz. Mastička ji v ranách pálila a štípala. Zakusovala se do vlastní kůže. Nejraději by Alinu popadla za ruce a poslala ji do pekla, avšak věděla, že její rány je nutné vyčistit a ošetřit, aby se do nich nezanesla infekce, která by potom otrávila její tělo. Proto ležela bez hnutí a beze slova na pichlavé slámě, zatímco mladá žena dělala, co musela. Jakmile byla hotová, překryla její záda tenkou látkou, která vypadala jako kus utržené košile a přes ni přehodila deku, co přinesla. Než odešla, pohladila Maretu něžně po vlasech a popřála jí klidnou noc. Kupodivu se její přání vyplnilo. Hned, jak děvče odešlo, propadla spánku – byla vyčerpaná, tak strašně moc unavená ze vší té bolesti…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509227
15. KAPITOLA: CHLÍPNÍ VEPŘI „Mareto!“ Probudila se na břiše s hlavou položenou na tvrdém polštáři, a dokud se nepohnula, cítila se dobře. Nevadilo jí ani bučení kravky, která pod ní pochodovala na malém plácku, ani chlad na tváři. „Žiješ, Mareto?“ zatřásla s ní Alina. „Musíš vstát, jinak bude zle.“ Ale vstát byl nadlidský úkol. Spící rány se probudily k životu a v následující vteřině ji přikovaly k zemi. Nemohla se pohnout ani o píď. Přepadla ji hrůza. „Ukaž, pomůžu ti.“ Podepřela ji a za hlasitého zavytí postavila Maretu na nohy. „Proč mi pomáháš?“ nechápala Mareta po seznámení, jaké provázelo její příchod. „Vím, jak bolí rány bičem. I když je to už pár let, dodnes se ozývají.“ „Proč…“ špitla Mareta opatrně. „Odmítla jsem se vdát za násilníka,“ pokrčila rameny. „Tak mě donutili. Můj vlastní otec… Když to udělal, pochopila jsem, že je vlastně jedno, jaká ruka mě bude bít.“ „Dal tě muži, o kterém věděl, že ti bude ubližovat? Co je to za otce?“ „Mám šest sester a žádného bratra – to pro něj znamenalo sedm dcer a žádného syna. Nesnášel nás všechny, už od narození, tak nás
100 Ukázka elektronické knihy