druha. Tady je na nepřátelském území. Cítil spalující nenávist Jormanů, byla skoro hmatatelná a její síla připomínala Zubří hlavu. Nebyl žádný zbabělec, jenže proti takové přesile by se nohy roztřásly každému. A především — mají s sebou dítě. Představa, že mu někdo ublíží, v Judokovi vyvolávala šílenství a odemykala bratrovy okovy. Takže otevřel klec a pustil ho ven. Jednoho medvěd zabil ranou pěsti, druhého udeřil tak silně, že muž přeletěl celou místnost a přistál až v krbu. Shodil přitom rožeň a pečené, tukem nasáklé sele začalo okamžitě hořet spolu s ním a srub naplnil jeho zoufalý řev. Když ho jeho manželka polila džberem vody, ještě žil, ale na záchranu už bylo pozdě. Teprve teď když pochopili, že ve dveřích nečíhá obyčejný divoch, ale bestie obdařená nadlidskou silou, dostali strach. Začali o překot vstávat a tlačit se ke zdím, v rukou drželi nože a ženy ječely hrůzou. Barbar cosi zařval a praštil pěstí do zdi, až se srub zatřásl. Medvědovi se nechtělo odejít, musel ho zahnat. Ještě před měsícem by ho nedokázal tak rychle zkrotit, ale s každým dnem spolu žili v čím dál dokonalejším souladu. Jormané vytušili, že by měli zmlknout. Snad uslyšeli v jeho ryku cosi nepřirozeného, cosi zvířecího. Pokusil se jim vše vysvětlit, ale jeho jazyk byl pro ně jen chrčení a kašlání. „Nechce bojovat,“ ozval se zezadu tichý hlas a vzápětí vyčerpaně zakašlal. „Má… dítě. Hledá… hledá pro ně matku. Mléko.“ Judok jen zíral. „To jsi ty, Drale?“ zeptal se.
› 98 ‹
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509224
„Judok…“ Zapomněl na opatrnost a vrhl se do zadní části srubu, kde mezi stíny uviděl ležící tělo. Jeden Kelňan toho zkusil využít, zdvihl židli a rozmáchl se. Jenže bratr, ačkoliv jen číhal v pozadí, měl dobrý čich i sluch a všiml si ho. Judok se otočil a kopl ho rovnou do hrudníku. Kosti zapraštěly, židle spadla na zem a vedle ní bezvládné tělo obyvatele osady. „Ještě jednou…“ Judok mluvil pomalu a s obtížemi, protože musel krotit bratra. Medvěd už byl z těch lidí znechucený. Měl chuť vraždit, zabít je všechny, roztrhat je na malé kousíčky, lámat páteř, zakousnout se do masa… A když uviděl dobitého, zbídačeného Drala, už svoji zuřivost sotva ovládal. „Proč?“ vyhrkl. „Nelíbil jsem se jim,“ vysvětlil chraptivě stopař. Judok už věděl, že déle nevydrží, medvěd ho svými mohutnými tlapami odstrkoval od mříží a celou svou vahou se je snažil otevřít. Judok cítil jeho zvířecí, zdechlinou zapáchající dech, viděl malá, krví podlitá očička. Zapíral se ramenem, ale tady mu bratr nepomůže, ne, ten teď stojí proti němu, budou spolu bojovat a on prohraje. „Komu?“ vyplivl poslední otázku. „Tomu čarodějníkovi v bílém.“ Dralovy oči se leskly krutostí. Jak ho ponížili! Jak moc toužil po pomstě! Judok sebral všechny síly a otočil se na shluk Kelňanů, krčících se u zdi. Svaly se mu třásly a cop na zádech poskakoval, jak trhal hlavou. Rozestoupili se. Druid stál za nimi. Když pochopil, že ho vydali, vyrazil ze sebe vyděšený sten.
› 99 ‹
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509224
„Copak to nevidíte?“ zaječel. „Bojujte!“ Možná kdyby měli zbraně, říkal si Oskar. Možná kdyby místo vína a masa řešili ohrožení. Teď je pozdě, pomyslel si s jistým zadostiučiněním. Samozřejmě zemře také, ale bude vědět, že se nemýlil. Ledaže by se za něj Dral přimluvil. Ta myšlenka voněla nadějí. Sirius ležel na zemi, ale jeho prsty cosi nahmataly, cosi ostrého. Pod stolem ležela dýka, kterou shodili, když kvapně vstávali od hostiny, a on se o ni řízl. Zašátral a ucítil její rukojeť. On ale není žádný hrdina. Jenže Dear… Stála tam, bledá jako lojová svíce, a měla co dělat, aby neupadla na zem. Ale držela se. Jormské ženy jsou silné. A muži tak slabí. Sevřel rukojeť a opatrně vstal. Judok, či spíš jeho bratr, si ho nevšímal. Pohledem plným nenávisti provrtával druida skrznaskrz. Ogmir už nic neříkal. Choulil se v podřepu a plakal. Judok ho chytil za hrdlo, zvedl nad zem a chystal se mu prokousnout krční tepnu. Na meč si ani nevzpomněl. Jenže vedle druida stála nějaká žena. Judok si všiml, jak má velká, nalitá ňadra, jejichž tmavé široké bradavky byly skrz tenkou košili zřetelně vidět. Nejdřív jím krátce projela žádostivost, pak si ale uvědomil, že Jormanka jistě nedávno porodila. Takže teď kojí. Kojící a těhotné ženy byly pro Černé běžce posvátné a on by jí nikdy neublížil. Přesto se pod jeho pohledem skrči-
› 100 ‹
Ukázka elektronické knihy