Férová rétorika
Stručné dějiny argumentu Přesvědčovat není pro přesvědčeného těžké. Schiller
Jak pravděpodobně a správně tušíte, starověcí Řekové nevynalezli jen demokracii a algebru, ale i argument. Dějiny argumentu začaly v roce 466 před naším letopočtem, když v Syrakusách skončila vláda tyranů a bylo třeba nějak rozdělit majetek po bývalých vládcích. Následovala řada civilních soudních procesů, při nichž museli občané nenásilně přesvědčit soudce, proč by měla část tohoto majetku připadnout právě jim. Jak ovšem soud přesvědčit? Úplně první učitelé rétoriky v dějinách, Korax a Teisiás, doporučili občanům takzvaný důkaz pravděpodobnosti („eikos“). Protože nikdo neměl jasné důkazy pro své právní nároky, spočíval jejich úkol v tom, aby předložili soudu důkazy alespoň pravděpodobné a věrohodné, aby zvýšili šance proces vyhrát. Platon, Aristoteles a Cicero sice označují výše zmíněné zakladatele rétoriky za objevitele prvního argumentačního modelu, ovšem bohužel se nedochovalo, jak důkaz pravděpodobnosti Koraxe a Teisiáse přesně vypadal. Zhruba o dvě století později se otázkou, čím se vyznačuje dobrý argument, intenzivně zabýval jeden z nejvlivnějších filozofů všech dob, Aristoteles. Byl zakladatelem první obsáhlé teorie argumentace a rétorický (tedy ne vědecký) argument označoval dnes většinou zapomenutým pojmem enthymém. Ovšem i pozornému čtenáři jeho rétorických a filozofických spisů zůstává jasná struktura nebo přesná skladba aristotelského enthymému utajena. Místo toho dává Aristoteles následující jednoznačné doporučení: Vycházejte z obecně uznávaných tvrzení a vynechávejte premisy, které jsou všem známé, abyste posluchače nenudili.36 Příklad aristotelského enthymému z praxe by mohl znít takto: „Dnes nejdeme na túru, protože hodně prší.“ Zde chybí striktně vzato další premisa, aby byl argument logicky správný: „Když hodně prší, nechodíme na túry.“ Co zde však vlastně znamená „logicky správný“? K tomu je třeba vědět, že podle klasické teorie argumentace se logické důsledky (takzvané „sylogismy“) vždy skládají ze dvou premis, z nichž lze vyvodit závěr neboli argument. Nebo slovy Aristotela: „Sylogismus je tedy argument, ve kterém, je-li něco dáno, něco jiného jako dané nutně z daného vyplývá.“37
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509144
1. První pilíř: Lepší argumenty
V klasické sylogické podobě by tedy argument vypadal následovně: • Premisa 1: Když hodně prší, nechodíme na túry. • Premisa 2: Hodně prší. • Závěr: Nejdeme na túru. Na sylogismech je hezké, že musíme akceptovat závěr, pokud akceptujeme oba předpoklady. Ovšem takovéto přísně logické argumenty se v běžném životě z praktických důvodů vyskytují málokdy, protože by často bylo příliš složité uvádět všeobecně známé premisy. V praxi proto nepoužíváme, jak by řekl Aristoteles, vědecké sylogismy, ale rétorické argumenty (enthymémy), u nichž se někdy omezíme dokonce pouze na jednu premisu. Jeden příklad: „Každé ráno vidím Müllera, jak se zase tváří příšerně naštvaně!“ Posluchač si zde může z historického kontextu a z negativního tónu hlasu mluvčího zcela intuitivně odvodit v hlavě následující sylogismus: • Premisa 1: Když vidím lidi, kteří se tváří příšerně naštvaně, tak mě to nesmírně rozčiluje. • Premisa 2: Pan Müller se už ráno tváří příšerně naštvaně. • Závěr: Kvůli panu Müllerovi se hned ráno nesmírně rozčilím. Vynechání jednotlivých premis má ovšem jednu nevýhodu: posluchač by si mohl do našich argumentů doplnit jako interpretaci něco navíc, co jsme vůbec neměli na mysli. Musíme argumentovat nejen tak, aby nás někdo pochopit mohl, ale tak, aby nás pochopit musel. V tomto smyslu je model SEXIER, který jsme si představili v rámci deseti nejdůležitějších dovedností, nadřazený enthymému, protože je explicitnější a podrobnější. Navíc premisy, které náš oponent nesdílí, vyžadují podrobné vysvětlení, takže enthymém je především u sporných témat a tezí (například: „Mají se lidé vdávat a ženit?“ nebo „Je otevřený vztah lepší formou vztahu?“) pro využití v běžné praxi bohužel nevhodný. Jakkoli si Aristotela vážím, nemohu vám jeho enthymém pro komplexní argumentaci u složitých tezí doporučit, protože – na rozdíl třeba od modelu SEXIER – nebere v potaz konkrétní příklady, konkrétní dopady a možné protiargumenty. I Cicero, nejznámější řečník v antickém Římě, se intenzivně věnoval otázce, čím se vyznačuje dobrý argument. Stejně jako Aristoteles i on razil pro strukturu argumentu vlastní pojem a nazýval ji epicherem (někdy psáno epicheirem). Podle něj by se měla každá premisa (případně předpoklad) zdůvodnit zvlášť – přinejmenším tehdy, když není obecně akceptovaná. Příklad epicheremu vypadá takto:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509144
Férová rétorika
• Premisa 1 včetně zdůvodnění: Všichni lidé jsou smrtelní, protože jejich orgány podléhají opotřebení, neboť stále dochází k chybné produkci buněk.38 • Premisa 2 včetně zdůvodnění: Sokrates je člověk, protože jeho otec a jeho matka byli rovněž lidé. • Závěr: Sokrates je proto smrtelný. Jak vidíte, epicherem spočívá ve formálně logickém sylogismu – a stejně jako Aristoteles doporučuje i Cicero to, co je všem lidem zřejmé, při běžné argumentaci vynechávat. U druhé premisy ve výše uvedeném příkladě bychom tedy mohli zdůvodnění i vypustit.39 Ovšem ani Cicerův formálně-sylogický přístup není pro běžnou praxi ideální, protože v něm nejsou integrované příklady, důsledky a protiargumenty, které jsou ovšem pro velkou přesvědčivost nezbytné. Ve středověku se v oblasti teorie argumentace téměř nic nedělo – a až ve 20. století přichází na svět praktický model argumentace Stephena Toulmina, který skutečně můžeme označit jako použitelný v běžné praxi. Podle Toulminova schématu má argument šest částí.40 • Claim: Teze, tedy tvrzení, které se má dokázat. • Data: Statistiky, tedy čísla, data a fakta, která tvrzení podporují. • Warrant: Odvozovací pravidlo, tedy obecné zdůvodnění, jímž se ukazuje, že teze je pravdivá nebo přinejmenším pravděpodobná. Nazývá se odvozovací pravidlo, protože se z něj pomocí dat odvozuje teze (příklad následuje vzápětí). • Backing: Podpoření odvozovacího pravidla, tedy zdůvodnění zdůvodnění, s nímž je odvozovací pravidlo ještě jasnější. • Rebuttal: Podmínka pro výjimku, tedy případy, v nichž teze neplatí. • Qualifier: Pravděpodobnost, tedy míra jistoty, s níž tezi zastáváme („zřejmě“, „vysoce pravděpodobně“, „s pravděpodobností hraničící s jistotou“, „zcela určitě“). Zní to relativně abstraktně, ovšem ve skutečnosti se dá celý proces poměrně snadno znázornit. Obrázek na následující straně představuje příklad, který uvádí sám Toulmin.41 Tento příklad argumentace tedy ukazuje, jak můžete Toulminovo schéma použít v praxi – bez ohledu na to, v jakém oboru pracujete. Na této struktuře argumentace je právě tohle hezké: je jasná, přehledná a univerzálně použitelná. Ve srovnání s modelem SEXIER je Toulminovo schéma díky rebuttalu odolnější – a Toulminova data můžeme interpretovat i jako příklad nebo příklady, takže se celé schéma velmi přibližuje modelu SEXIER a vlastně mu chybí jen impact (relevance pro partnera, s nímž hovoříme), zdůvodnění impactu a vlastně také rebuttal (ve smyslu vyvrácení důležitých protiargumentů – Toulmin má ve svém schématu rebuttalem na mysli podmínky výjimky).
100
Ukázka elektronické knihy