M ATTHEW H UGHES / M ASQUELAYNE N EPOROVNATELNÝ
A JEHO PŘÁTELÉ
Pěkně ho vodili za nos a přinutili, aby pátral po něčem, co nikdy nebylo a co nikdy nenajde. A teď se mu bezpochyby smějí, posmívají se mu. Představil si, jak se Lurulan kroutí a paroduje jeho manýry, jak se Ombbo šklebí a ten odpudivý Kremploud se culí a vymýšlí nové způsoby, jak se zalíbit svým pánům. Dočkám se své pomsty, zaříkával se Masquelayne, a bude to pomsta taková, že se mrtví rozechvějí v hrobech a dosud nenarození ještě raději odloží příchod na svět. Znovu se obrátil ke svým thaumaturgickým zdrojům. Nyní ale nehledal žádný falešný grál a smysl všeho usilování viděl v duchu zřetelně. Začne s Lurulanem z rudé školy. Lurulan si říkal „Excelentní“, ale druzí mu tak říkali málokdy. Byl to středně zdatný uživatel magie, který byl nucen se opírat hlavně o pomůcky, protože mu scházela skvělejší „potence axiálních volních kapacit“, jak thaumaturgové květnatě říkali síle vůle. Tajemstvím toho, jak ho dostat, bylo zastihnout ho někde dál od jeho hromkamenů a donucovacích krystalů. Lurulan se marnivě pyšnil svým tělesným zjevem. Udržoval si auru mládí a nejraději se dával vidět v podobě mladíka, jenž sotva vstoupil do mužné dospělosti, ale přitom byl nejméně o století starší než Masquelayne, který byl sám už značného věku. Toho efektu dosahoval Lurulan zčásti používáním Ibistovy blaživé přitažlivosti, ale jen pouhá vnějškovost mu nebyla dost. Marnivost po něm vyžadovala, aby zdánlivé podtrhl i věcným, a tak pravidelně navštěvoval občerstvující prameny v údolí Taza-che. Masquelayne čekal v záloze u cesty mezi Lurulanovým panským sídlem a Taza-che. Ukryl se prostředky hmotnými i magickými a díval se, jak rudý čaroděj klouzavě letí přes krajinu v neproniknutelné bublině hymestrické síly. Tento dopravní prostředek ale má vadu: můžete vklouznout do zčeřeného prostoru za bublinou a neodhaleni ji následovat. Což také Masquelayne udělal, vpravil se do vzdušné brázdy a dorazil k pramenům, právě když Lurulan vystupoval ze svého přepravního zařízení, svlékal si hábit a vysoké boty a chystal se vnořit do vody. „Ha!“ pravil Masquelayne. „Dopadl jsem tě.“ Lurulana to vyvedlo z míry, ale rychle se vzpamatoval. Jeho ruce i prsty zaujaly přesné pozice, otevřel ústa a chystal se promluvit. Masquelayne však měl tu výhodu, jež přichází s promyšlenou přípravou. Než rudý čaroděj vystoupil z bubliny, on už vyslovil zaklínadlo Venathova progresivního donucení, takže mu stačilo lusknout prsty a zbavil Lurulana řeči. Bez váhání přikročil k další fázi útoku. Když mu Donucení začalo znehybňovat svaly, natáhl Lurulan ruku. A jeho hůlka s rubínovým koncem se už vrtěla a vymaňovala se z kapsy hábitu, jen mu vletět do dlaně. Ale Masquelayne předvídal, že jeho soupeř se bude spoléhat na pomůcky, a na první pořadí ve své mysli – 107 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509121
G ARDNER D OZOIS / K NIHA
MAGIE
rázně posunul Tse-Fanův temporální zmrazovač. Nyní vyslovil ony čtyři surové slabiky a napřáhl ukazováček, jenž měl na nehtu vyřezánu mocnou runu. Lurulan okamžitě ztratil všechnu schopnost pohybu. Hůlka se mu sice dostala do napřažené dlaně, ale už ji nesevřel a ona spadla na zem. Masquelayne pokročil blíž, zvedl hůlku a schoval si ji pod šerpu na modrém sarafánu. Potom se usmál. „Myslel sis, že můžeš intrikovat a dostaneš mě,“ prohlásil. „Ale já budu na takové, jako jsi ty, vždycky příliš silný.“ Lurulan se na něj bezmocně díval. Nedokázal zvednout víčko o nic snáz, než by svedl zvednout horu. Masquelayne mu dal ještě několik okamžiků, aby řádně docenil blížící se trest, a poté vrhl poslední ze tří kouzel, která si pro souboj uložil do paměti: Brontovo beznadějné vyhnanství. Jen co dozněla poslední nelítostná slabika, Lurulan přestal existovat v této rovině bytí a byl tělesně přenesen do Podsvěta. Tam také zůstane, leda by si někdo dal tu práci, našel ho a z vyhnanství propustil. Ale protože nikdo kromě Masquelayna neví, kam rudý čaroděj zmizel, nejspíše zůstane uvězněn ve Druhé rovině poměrně dlouho. Masquelayne posbíral Lurulanův oděv, naházel jej do bubliny a pak do ní nastoupil. Ovládání bylo elementární, a tak už brzy klouzal nad zemí ke svému orlímu hnízdu. Napadlo ho, že by z toho zařízení mohl vyrobit kurník pro drůbež, která mu snáší vajíčka ke snídani. Lurulanova bublina poskytla ještě jednu službu, poslední před tím, než se z ní stane ptačí ohrádka: donesla Masquelayna přes Mlžné jezero na ostrov, kde si Ombbo zbudoval svou pevnost s mnoha věžičkami. Lurulan a Ombbo často pracovali společně, takže pohled na to, jak se dopravní prostředek snáší do zahrady a zastavuje, nevyvolal žádné podezření. Když bublina dosedla na zem, Ombbo právě pečoval o záhon se zvonkokvítky. Masquelayne vystoupil a druhý čaroděj na něj promluvil, ani se neotočil. „Lurulane, pojď si poslechnout, jak zní tenhle maličký. Tak čistý tón se slyší málokdy. Až rozkvete docela –“ Dál se nedostal, protože Masquelayne měl znovu přichystané Venathovo progresivní donucení. Ombbovy hlasivky přestaly být poslušny vůle a ráznost kouzla brzy přivedla jeho končetiny do stavu, který by od kamene odlišil jen zkušený anatom. Protože se snažil dotknout oné květiny a byl v předklonu, převrátil se teď po hlavě do záhonu a drcené kvítky se smutně rozcinkaly. Masquelayne ho převalil na květiny a otočil na záda, aby věděl, kdo způsobil jeho zkázu. Přidal několik poznámek, jež shrnovaly jeho názor na Ombbův charakter a thaumaturgické schopnosti; řadu z těch věcí mu toužil povědět už docela dlouho, jiné mu přinesla okamžitá inspirace. – 108 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509121
M ATTHEW H UGHES / M ASQUELAYNE N EPOROVNATELNÝ
A JEHO PŘÁTELÉ
Předtím měl v úmyslu poslat Ombba za jeho spojencem do Druhé roviny, ale když se rozhlédl po dokonale uspořádaných zahradách, zmocnil se jej záchvat pomstychtivé tvořivosti. Dokoulel strnulého čaroděje doprostřed trávníku, vrátil se k bublině a přinesl si grimoár, který používal k nabití mysli zaklínadly, jimiž se ozbrojil. Propustil nepoužitá zaklínadla pro zmrazení a vyhnání, načež si povolal dvě jiná. Krátce nato se vrátil do míst, kde čekal sehnutý a strnulý Ombbo. Masquelayne pronesl drsné slabiky Twyskova vegetačního nutkání a doplnil je o přídavek, jenž přesně určí, jakým druhem rostliny se nyní Ombbo stane. Šlo o vysoký a rozložitý dub se spoustou větví a větviček – přesně takový strom, jaký láká ptáky ke hnízdění. Ale Masquelayne nehodlal spoléhat jen na to, kdy příroda udělá, co dělá vždy. Raději nasadil vzácně používanou variantu prostého kouzla, jímž potulní kouzelníci vyhánějí škodlivé ptáky, aby venkovanům nesezobali úrodu. Brzy nato přistoupil k poslednímu gestu a hned přiletělo hejno o asi třech stovkách malých kropenatých grikgraků, kteří se uvelebili na stromě, jímž se stal Ombbo. Ptáci začali vydávat ony skřehotavé a hrubé zvuky, podle kterých se jim říká, a zcela tím přehlušili melodické cinkání ze záhonů se zvonky. Masquelayne musel tu kakofonii překřikovat. „Tohle je zvuk mojí pomsty, Ombbo! Budeš ho slýchat od rána do večera. A možná ti sem pošlu i hejna kůrovců, aby ptáci měli co žrát a tebe to neustále svědilo.“ Načež vešel do Ombbovy tvrze, vyhnal všechny sluhy a vzal si vše, co se mu zalíbilo. „Masquelayne, mluví s tebou Kasprin!“ „Jen mluv,“ vybídl ho Masquelayne. Mírně cukl prstem a napodobenina liščího thaumaturga se objevila a vznášela se nad aspektonem. „Shevance Zasvěcená se na mne obrátila s dotazem. Nemůže se spojit s Lurulanem Excelentním. Poté se snažila zavolat i Ombbovi, ale opět marně.“ „Ti dva často cestují společně. Možná si někam vyrazili na výlet.“ „Možná,“ připustil Kasprin, „až na to, že Shevance prý navštívila Ombbův ostrov a vše tam našla rozházené.“ Masquelayne nad tím jen mávl rukou. „K tomu, v jakém pořádku si Ombbo udržuje domácnost, nemám žádné komentáře.“ Kasprin neřekl nic, ale vznášející se obraz se upřeně díval způsobem, jenž Masquelaynovi připadl urážlivý. Proto prohlásil: „Dnes odpoledne se věnuji velice náročnému bádání. Pokud jsi mi nic víc nechtěl…“ „Myslím, že bychom se měli sejít,“ navrhl Kasprin. „Budu tě očekávat zítra.“ „Bylo by lepší, kdybys ty přišel ke mně.“ – 109 – Ukázka elektronické knihy