98 „Mladá paní tu dneska ráno byla,“ přisvědčil, „paní s hošíkem. Vypadali mile. Proslýchá se, že její muž je po smrti, ale jí to moc sluší.“ Paní Winningová byla místní rodačka, a když byla malá, otec současného majitele koloniálu jí dával extra tvrdé cucavé bonbony a lékořicový pendrek, zatímco jeho syn chodil na střední školu. Když mu bylo dvacet, jí bylo dvanáct a tehdy si po nějaký čas tajně přála, aby ji jednou požádal o ruku. Dnes byl ve středním věku a obrostlý tukem, a přestože ji stále oslovoval Helen a ona mu říkala Tome, patřila teď k Winningovic klanu, a když bylo maso tuhé nebo máslo předražené, chtíc nechtíc ho za to musela vypeskovat. Pokud o nové sousedce hovořil jako o „paní“, rozhodně tím myslel něco jiného, než kdyby byl řekl „ženská“ nebo „osoba“. Paní Winningová o něm věděla, že o ní a její tchyni před ostatními zákazníky vždy hovoří jako o „paních“. Na okamžik teď zaváhala a pak se zeptala: „Takže se opravdu nastěhovali natrvalo?“ „Tak aspoň na čas určitě,“ odvětil suše. „Udělala nákup na týden.“ Celou cestu zpátky na kopec s taškou v ruce dávala paní Winningová pozor, zda někoho z novousedlíků nezahlédne. Když došla k cestičce k chalupě, zpomalila a snažila se tam podívat co možná nenápadně. Z komína se nekouřilo a poblíž domu nestál žádný nábytek, jenž by mohl dosvědčit probíhající stěhování, ale u chodníku tu stálo ne až tak staré auto a za okny paní Winningová spatřila pohybující se siluety. Z náhlého popudu zabočila na cestičku vedoucí k verandě, poté se pod ní ještě okamžik rozmýšlela a nakonec přece jen vyšla po schodech ke dveřím. Zaklepala a s nákupem v ohbí lokte počkala, než se dveře otevřely, a pak shlédla dolů na chlapečka, který, jak si s uspokojením uvědomila, mohl být stejně starý jako její syn. „Ahoj,“ pozdravila ho. „Ahoj,“ odpověděl a prohlížel si ji s vážným výrazem. „Máš doma maminku? Přišla jsem se zeptat, jestli nepotřebuje pomoct se stěhováním.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509078
99 „Už jsme úplně nastěhovaný,“ řekl a už málem dveře opět zavřel, když se zevnitř ozvalo: „Davídku? Ty tam s někým mluvíš?“ „To je mamka,“ vysvětloval chlapeček. Za ním se zjevila žena a po otevřela dveře o něco víc. „Ano?“ Paní Winningová se představila. „Jsem Helen Winningová. Bydlím asi tak o tři domy výš tady v ulici a napadlo mě, že bych vám nabídla pomoc.“ „Děkuju vám,“ řekla žena pochybovačným tónem. Je mladší než já, problesklo hlavou paní Winningové, může jí být kolem třiceti. A je hezká. Bylo jí v tuto chvíli jasné, proč o ní majitel koloniálu mluvil jako o „paní“. „Je to tak milé, že v tomhle domě bude někdo žít,“ pokračova la paní Winningová ostýchavě. Za ženinou hlavou viděla malou předsíň ústící do většího obývacího pokoje, s kuchyňskými dveřmi vlevo a schodištěm vpravo. Elegantní zábradlí bylo nově natřené, předsíň vymalovali světle zeleně. Paní Winningová věnovala ženě ve dveřích přátelský úsměv a pomyslela si: udělala to správně, takhle to tu má vypadat, ta něco ví o tom, jak vkusně zařídit dům. Po chvíli jí žena úsměv oplatila. „Nepůjdete dál?“ Ustoupila, aby jí uvolnila cestu, a paní Winningovou náhle napadlo, že možná příliš tlačila na pilu a skoro se sem vecpala… „Doufám, že vás to neobtěžuje,“ obrátila se náhle na ženu, „já jen, že jsem tu tak dlouho chtěla taky bydlet.“ Proč jsem tohle vypustila z úst? ptala se sama sebe v duchu. Bylo to už dávno, kdy vyřkla první věc, která jí přišla na mysl. „Pojďte se kouknout na můj pokoj,“ vyhrkl naléhavě chlapeček a paní Winningová se na něj usmála. „Já mám kloučka asi tak stejně starého jako ty,“ řekla. „Jakpak se jmenuješ?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509078
100 „Davídek,“ přimkl se chlapec k matce. „Davídek William MacLane.“ „To můj chlapeček se jmenuje Howard Talbot Winning.“ Hoch zvedl k matce nejistý pohled, a paní Winningová se najednou v domě, po němž tak toužila, cítila trapně a celá na trní. „Kolik ti je? Mému hošíkovi je pět.“ „Mně je taky pět,“ odpověděl chlapec, jako by si to poprvé uvědomil. Opět zvedl hlavu k matce. Ta řekla: „Tak pojďte přece dál. Podívat se, jak jsme to tu zařídili.“ V zeleně vymalované předsíni odložila paní Winningová nákup na stolek na tenkých nožkách a následovala paní MacLaneovou do obýváku, jenž měl půdorys do L a také ta okna, která by byla vybavila pestrými záclonkami a truhlíky s květinami. Při vstupu do místnosti se paní Winningové ulevilo, neboť viděla, že to tu opravdu dopadlo dobře. Všechno, od železných kozlíků na podpírání polen v krbu ke knížkám na stole, bylo přesně takové, jak by si to byla sama přála, být o jedenáct let mladší; možná to snad bylo trošku moc neformální a ne v takové kvalitě, jakou by požadovala ona, ale přesto nebylo pochyb, že je to vybráno s vytříbeným, nezpochybnitelným vkusem. Na krbové římse stál rámeček s Davídkovou fotkou hned vedle fotografie muže, nejspíš chlapcova otce, jak mínila paní Winningová; nízký konferenční stolek zdobila nádherná modrá mísa a v druhé, zalomené části pokoje ležely na poličce v řadě oranžové talíře a pod nimi stál naleštěný javorový stůl a židle. „Krása,“ prohlásila paní Winningová ve dveřích, a mohlo to být moje, pomyslela si. „Dokonalá krása,“ řekla nahlas. Paní MacLaneová přešla k nízkému křesílku u krbu a zvedla z pod ručky kus modré látky. „Šiju si závěsy,“ řekla na vysvětlenou a špičkou prstu se dotkla modré mísy. „Vždycky mi to tak nějak samo vyjde tak, že modrá mísa je středobodem místnosti. A závěsy budou mít stejný odstín modré a koberec – až mi ho dovezou! – bude mít ve vzoru tuhle modrou taky.“
Ukázka elektronické knihy