98
c a t h e r i n e
r y a n
h y d e
•
z a t o u l a n é
š t ě s t í
Bylo to asi popáté, co zopakoval stejnou nebo dost podobnou větou. A pokaždé z toho byla nervóznější. A pak ji poprvé napadlo – přinejmenším poprvé vědomě – že lidé takové věci říkají, když něco provedli a sami sebe potřebují ujistit, že šlo o správné rozhodnutí. Když třeba nechali ztratit psa, který byl jablkem sváru v jejich vztahu. „Co se děje, kotě?“ zamračil se. Chystala se mu to říct. Ale vtom dorazilo šampaňské. Počkala, až se Darlene opět vzdálí, a teprve pak promluvila: „Večeře, tanec, šampaňské. Vykradl jsi snad banku?“ Odvrátil pohled a upřel ho na dřevěnou desku stolu. „Jestli to fakt potřebuješ vědět, tak jsem si něco málo vypůjčil od syna. Brzy se vrátím do práce. Uvidíš. Nechci, abys měla pocit, že jsem příživník, že sis nasadila blechu do kožichu. Tak to nebude, neboj. A teď si připijeme.“ Do úzkých sklenic nalil šampaňské až k jejich samému okraji, takže když Virginie jednu zvedala, chtě nechtě trochu rozlila. „Na nás.“ Pozvedl sklenici. I ona zvedla svoji, ale beze slov. Ťukli si a hodně šampaňského při tom vylili na stůl. Lloyd si pořádně přihnul. „Ginnie, taky máš říct ‚Na nás‘.“ „Musím se tě na něco zeptat,“ řekla místo toho. Cítila, jak se Lloyd obrňuje. A proč také ne? Kdo by to neudělal? Šlo o tón, jakým to pronesla. Stejným způsobem lidé říkávají: „Musíme si promluvit.“ „To nezní moc dobře,“ zabručel. „Ale povídej.“ „Chci, aby ses mi podíval do očí a přísahal, že nemáš prsty ve zmizení T-Rexe.“ Zatímco mluvila, zírala do své sklenice. Nedokázala se přimět vzhlédnout. Ale koutkem oka zahlédla, jak se Lloyd prudce zaklonil. A slyšela zvuk, který opěradlo židle vydalo, když do něj narazil zády. „Teď jsi mě dostala. Jak tě to napadlo?“ „Byla jsem dneska na pivu s Fern…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509052
99
c a t h e r i n e
r y a n
h y d e
•
z a t o u l a n é
š t ě s t í
„Aha, Fern.“ „Nemá tě zrovna v lásce, to není žádné tajemství. A nechci, aby to mezi vámi ještě více vřelo…“ Zarazila se. Napadlo ji, zda není špatné, či dokonce zbabělé všechno házet na Fern. Pak si ale vzpomněla, že jí samotné nesvitlo, že by Lloyd mohl T-Rexovi ublížit, dokud s tím nepřišla Fern. Přesto se nechtěla chovat jako zbabělec, a tak obrátila rozhovor k sobě: „Přijde mi divné, že jsi dnes čtyřikrát nebo pětkrát řekl, že uděláš cokoli, abychom byli šťastní. Jen jsem si říkala, jestli jsi náhodou… tu věc neudělal.“ Stále nebyla schopná zvednout zrak. „A co přesně myslíš tím ‚tu věc‘? Pověz mi to, Ginnie. Řekni mi, co přesně jsem podle tebe udělal.“ „To já nemůžu vědět,“ hlesla a zněla tak slabě, až ji to zklamalo. „Tak mi dej příklad.“ „Fajn. Vím, že to zní hrozně. Je těžké to vůbec vyslovit. Ale ty máš loveckou pušku.“ „Myslíš, že jsem ti odvezl psa do lesa a tam ho zastřelil?“ Virginie neodpověděla. A stále nedokázala zvednout zrak od skleničky s šampaňským. „Zvedni hlavu, Ginnie. Podívej se mi do očí.“ Udělala to. Nevypadal naštvaně, jak se obávala. Ani zranitelně nebo ublíženě. Jen sebejistě. „Neodvezl jsem T-Rexe do lesa a nezastřelil jsem ho,“ prohlásil s pohledem upřeným do jejích očí. Virginie měla pocit, že hodiny zadržovala dech a nyní konečně může vydechnout úlevou. Byl to nejspíš dost hlasitý povzdech, který zaslechl i Lloyd na druhé straně stolu. „Díky bohu,“ řekla. „Děkuju nastokrát. Hrozně mě mrzí, že jsem se vůbec ptala. Ale Fern mi nasadila brouka do hlavy. A pak se mi zdálo, že ses dneska choval jaksi… jaksi provinile.“ „Máš pravdu,“ přitakal. „Hryže mě svědomí. Protože jsi včera přišla domů celá ustaraná a já myslel jen na sebe. Jen
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509052
100
c a t h e r i n e
r y a n
h y d e
•
z a t o u l a n é
š t ě s t í
kvůli tomu mám výčitky svědomí. A snažím se ti to vynahradit. Tak pojď. Rád bych vyzval dámu k tanci.“ Jelikož byli jediným párem na parketu, všichni je pozorovali. Točil s ní, zakláněl ji a možná to bylo jen tím, že jí spadl kámen ze srdce, ale Virginie se musela smát.
Kapitola 15: Jody Těsně před svítáním ho probudila zima. Přesněji řečeno, nebyla tím budíčkem zima, nýbrž Worthy. Strkal do Jodyho a šťouchal ho čumákem, jak se snažil zavrtat pod peřinu. A jakmile byl Jody docela vzhůru, došlo mu, že dovnitř proniká mrazivý vzduch. Slyšel, jak v obývacím pokoji fouká propanbutanové topení na maximum. Přesto měl pocit, že se zdi srubu přes noc vypařily a jeho postel nyní stojí uprostřed zimní krajiny. Vstal z postele, třásl se, poskakoval, objímal se a třel ruce o sebe. Dělal vše, aby se trochu zahřál. Župan nechal ležet a rovnou si oblékl zimní bundu. Posadil se na postel, natáhl si ponožky a vklouzl do sněhulí. Zuby mu drkotaly. Ohlédl se na Worthyho, který se stále snažil udělat pelíšek v peřinách. Jody přes něj přetáhl deku a Worthy se konečně spokojeně uvelebil. Pak Jody vyšel ze svého pokoje, aby zjistil, co se děje. Vchodové dveře zely dokořán. Vítr dovnitř navál několikacentimetrový jazyk prašanu, který se usadil na malém čtvercovém koberečku. I dveře do dědečkova pokoje byly otevřené. A dědeček nikde. Srdce se mu divoce rozbušilo.
Ukázka elektronické knihy