nakladatel nemalý finanční obnos. O této skladbě se dnes dočtete v každé publikaci o hudbě 20. století jako o „přelomovém“ díle, které přineslo nový pohled na hudbu. Výkladů 4’33’’ je mnoho: jak se hudbou stanou hluky ze sálu, jak máte naslouchat své vnitřní hudbě, jak je třeba mít na zřeteli, že hudba užívá i ticho… Když tyto výklady čteme, máme pocit, že jsme potkali novou Eroicu, novou Fantastickou symfonii, nového Tristana. Ani zde se však náš zdravý selský rozum neubrání pocitu, že někomu skáčeme na jeho šaškovský gag. Lze si vůbec představit, že by tímto přelomovým dílem třeba někdo absolvoval svá studia hry na klavír? Nicméně Cage je dnes podle mnohých spisů klasik, jeho tendence rozvíjí řada autorů a potkáme vše, co si jen můžeme vymyslet: na pódiu se podle notového zápisu louskají ořechy, orchestrální hráči hází na obrovský tam‑tam míčky, na klavír se staví do výšky dětské kostičky, dokud nespadnou… Takovéto produkce mohou být zábavou, a dokonce některé z nich mohou mít jakousi myšlenku. Jak už zde ale bylo nejedenkrát řečeno při jiných příležitostech: patří toto vše ještě do oboru hudby? Nevznikl tu nějaký jiný obor, který onu tradiční hudbu nahrazuje? Již přes sto let přináší autoři stále nový a nový typ používaného hudebního materiálu, přináší nová a nová – většinou vlastní – „pravidla hry“. Dnes ale abychom téměř na každé nové dílo z oblasti takzvané Nové (jiné) hudby měli svébytný šifrovací klíč. Můžeme vůbec po posluchači, pro kterého není hudba
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509004
profesionální činností, ale koníčkem, něco takového chtít? Vývoj je navíc tak rychlý, že než se stačí jeden typ jazyka tak tak konstituovat a aspoň trochu zobecnit, je tu nový jazyk, tento nový jazyk je zanedlouho nahrazen jiným a tak neustále dál a dál. Připomíná to celé až nápadně dnešní neustálé vytváření nových a nových modelů spotřebního zboží s cílem co nejvíce „točit obrat“ a také zvyšovat zisky výrobců. V umění je dnes výsledkem takovéto honby nahromadění nesmírného množství možností, které však není zpracováno, vytříděno, hierarchizováno. A posluchači, interpreti a konec konců i skladatelé se v tom všem v podstatě topí. Můžeme se jim divit, že vyhledávají jinou hudbu? Třeba Mozarta? 15. Výše uvedený letmý výčet dnešních stylů a směrů v hudbě (nezahrnující vůbec široké spektrum stylů a směrů pop music, nehovořící o dnes vyznávané world music, o mnohých, zcela individuálních estetikách jednotlivých autorů a mnohém dalším) chce ukázat, čím vším se musejí „prokousat“ studenti hudební kompozice. Není nadsázkou, když budeme konstatovat, že to mají v tomto ohledu mnohem těžší, než tomu bylo v letech, kdy nebyly nůžky mezi jednotlivými styly tak rozevřeny. Jisté tradiční jádro se zatím více méně ctí. Jeho základy byly v kostce popsány v prvé části tohoto spisu. Jsou tu ale již tendence, a to poměrně dlouho,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509004
tento základ opouštět. Proč se učit pravidla klasické harmonie či kontrapunktu, když už se tak nekomponuje? Na tomto názoru je jistě mnoho pravdivého. Obranný argument, že student může třeba jednou v budoucnu potřebovat umět do filmové nebo scénické hudby napsat plochu v klasickém stylu, není příliš přesvědčivý. Spíše je třeba poukázat na to, že relativně přesná a přísná pravidla těchto tradičních disciplín jsou něco jako povinná část krasobruslařského umění. Díky přesně stanoveným pravidlům se student naučí detailně, až minuciózně ovládat svou práci v tónovém terénu a získá jisté pocity a návyky pro to, co je lepší řešení a co horší. Jak bylo řečeno výše, snahy nahradit pravidla těchto disciplín něčím novějším nebyly příliš úspěšné. Největší ambice měla v tomto ohledu dodekafonie a ji následující typy práce, ale jak bylo ukázáno, jde o jiný typ organizace, než jsou tradiční harmonická či kontrapunktická pravidla. Totéž lze konstatovat o snahách použít všelijaké matematické modely. Ne že by hudba nesouvisela s matematikou. Naopak s ní souvisí úzce. Ale jestliže skladatel rozvíjí svou kompozici podle – dejme tomu – Fibonacciho řady, nemá to na myšlenkovou sílu jeho hudby nejmenší vliv. Za diskutabilní můžeme u tohoto způsobu vytváření hudby považovat fakt, že je nejprve vytvořen abstraktní model a skladatel vlastně jen čeká, jak bude konkrétní zvuková realizace vypadat. Může ovšem získat vnitřní pocit, že jeho hudba má díky nějakému uplatněnému řádu logiku a že nějak vyřešil onu výše
98
Ukázka elektronické knihy