Zákon genu akorát šanci si zastřílet. Chci jenom vědět, jestli… jestli to podle tebe stojí za to.“ Bardata upíral zrak do Petrovy tváře. Soustředěný, tvrdý pohled starého vojáka, který už viděl skoro všechno, a bylo toho příliš moc. Vrdský si ztěžka povzdechl. „Když ho nedoprovodíme, pojede dál sám. Nerozmluvím mu to, ani ho nepřesvědčím, aby se vrátil. Jeho přátelé jsou mrtví, nic víc mu už nezbylo. Ta banda se tu někde potlouká, podle mě utekli jenom proto, že s nima Prorok zrovna nebyl. Napodruhé už ho zabijou. A možná je to blázen, ale myslím, že může mít pravdu. Takže jo. Věřím, že to stojí za to.“ Čekal, že Danil něco řekne, možná bude dál odporovat. Ale vlastně ho nepřekvapilo, když se po chvíli jen opřel dlaněmi o kolena a vstal. „Brzy bude svítat. Půjdu připravit koně.“
Ze strážnice vyjeli hodinu po východu slunce – Vrdský s Williamem v čele, Bardata s Vukem za nimi. Úzká cesta byla prázdná a zarostlá. Tráva však měla většinou nezdravě žlutý odstín, stébla povadlá, neduživá, anebo úplně suchá, takže pod kopyty koní hlasitě praskala. I vzduch byl vysušený, navzdory mírnému vánku zanechával v ústech kovovou pachuť. Na zatažené obloze se jen občas ukázalo slunce. Krajina v ranním světle, kam až oko dohlédlo, vypadala, jako by se přes ni přehnala vichřice. Stále se daly rozeznat pole, třebaže je léta nikdo neobdělával. Dokonce se na první pohled zdála zoraná a uvláčená, připravená k osetí, ale půda byla mrtvá, nic než rozpraskaná hlína s odstínem jílu. Tráva je nezarostla – nemohla, nikde nebyl jediný květ. Zmizely už i kopřivy a bodlák. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508853
Mendelovy včely Bylo naprosté ticho, ani komár ve vzduchu nezabzučel. Úzká stezka se po několika stech krocích napojovala na širší, lemovanou jabloněmi. Většina byla mrtvá, holé větve natažené do prázdna nad cestu jako spáry, tu a tam pokryté žlutými fleky. Několik stromů však ještě mělo listy, a dokonce plody, třebaže malé a zkrabacené. Když pod jedním projížděli, Vrdský napůl bezděčně natáhl ruku a jablko utrhl. Možná by i zkusil ochutnat, ovoce neměl v ústech snad půl roku. Jenže prsty mu proletěly skoro skrz, a když se zadíval, spatřil jenom vodnatou kouli zelenožlutého hnisu, která ostře nakysle páchla. Znechuceně ji zahodil, otřel si ruku o kabát a zadíval se na Williama vedle sebe. „Jak to teď vlastně vypadá v Anglii? Dostalo se to i k vám?“ Angličan přikývl. „S větry přes kanál. Není to ještě tak zlé jako tady, ale zhoršuje se to. Nejvíc v Irsku. Brambory umírají už druhý rok.“ William stočil pohled stranou. „Slyšel jsem o lidech, co tam dělají z hladu strašlivé věci.“ Vrdský postřehl Vukovo zavrčení, kletbu nebo snad posměšný povzdech: oni o takových věcech zdaleka jen neslyšeli. Přesto byl rád, že Srb udržel jazyk za zuby. To poslední, co teď William potřeboval, bylo poslouchat historky o snědených dětech. Zatím se držel obdivuhodně dobře, jako by se smířil se smrtí přátel i s tím, že se mu možná už nikdy nevrátí normální hlas. Dokonce od něj nepadlo ani slovo výčitek, proč nepřijeli dřív, anebo co jim v Olomouci tak trvalo. Zřejmě jim nedával žádnou vinu, jenomže to nejspíš znamenalo, že ji dává hlavně sobě. Petr si v duchu povzdechl, podobných vojáků poznal plno. Drželi se na nohou, jen dokud bitva trvala. Zdánlivě tvrdí, nezranitelní. Teprve když zbraně utichly, přišel třas a noční můry, občas nekonečná řada lahví, občas hlaveň přitisknutá ke spánku. Jediné, co teď mohl dělat, bylo Williama zaměstnávat. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508853
Zákon genu „A Amerika?“ zeptal se. „Zgerb se přece nemohl s větrem dostat až přes moře.“ „Ale ovšem, že mohl, pane wachtmeistere.“ William se hořce usmál. „Ne s větrem, ale s lidmi. Na kabátech, na botách, se zbožím na lodích. Zavádí tam teď karantény, ale je pozdě. Jaká myslíte, že bude letošní úroda kalifornských pomerančů?“ „Lepší a lepší,“ odplivl si Kačar. „I když jedinej pomeranč, co jsem kdy sněd, stejně chutnal jako prasečí pomeje. Možná to teda bylo tím, že jsem ho předtím dva tejdny nosil v kapse mundůru.“ „Raději mi povězte,“ William se v sedle naklonil blíž, „jaký byl? Myslím Gregor Mendel. Vážně jste ho znal? Byli jste přátelé?“ „Přátelé… to bych neřekl. On neměl moc kamarádů, byl spíš samotář. A jaký byl?“ Vrdský chvíli hledal vhodné slovo. „Zapálený. Snad víc než kdokoliv, koho jsem na škole poznal, než jsem šel k vojsku. Plno lidí tam bralo učení jako otravnou povinnost. Čím méně toho museli přečíst, tím byli radši. Ale Gregor… no, kolik znáte lidí, co skládají básně na knihtisk?“ „Cože?“ Vuk vyprskl. „Jako na tu věc, kterou se dělaj knížky?“ „Přesně na tu,“ Petr se pousmál. „Vy potom, písmena, ratolesti hledání, budete pro mne jak základy na skále, kam se chci uchýlit, kde chci být opevněn v mocných zdech chrámových mé věčné slávy. Vy máte za úkol, jak Mistr nařídil, rozptýlit temnou moc pověr a výmyslů, která tak tíživě valí se po zemi; na světlo přivádět a navždy uchovat výtěžky snažení největších mužů, kterých si doposud málokdo povšimnul, které se měly stát kořistí zetlení.“* *) Přeložil RNDr. Ing. S. Zachrle.
100
Ukázka elektronické knihy