Roman Bureš
Tak to nebude kuše, řekla si zklamaně, ale vynaložila obrovské úsilí, aby na ní nebylo zklamání znát. Odklopila víčko krabičky. „Jé, to je krásný!“ Další obrovské úsilí, které musela vložit do vděčného a současně překvapeného úsměvu. Sama sebe se ptala, zda má ta přetvářka vůbec smysl, démoni nedokážou rozeznat jednoho člověka od druhého, těžko tedy poznají, jak moc je zklamaná. „Připnu ti ho,“ usmíval se Leviathan a pohnul páčkou. Křeslo neslyšně zajelo k její židli. Je to diamant,“ pochvaloval si starý mnich. „Cožpak o to, sám o sobě není nijak vzácný, ale opracoval ho osobně Chax, jeden z nejlepších šperkařů v Pandemoniu.“ Odepnul její staré barevné korálky a na krk jí pověsil těžký řetěz z bílého zlata posetý rubíny, na němž byl zavěšen jemně broušený růžový diamant velký jako Amálčina pěst. „Děkuju, strýčku,“ usmála se a objala ho kolem krku. Nechtěla, aby Leviathan poznal, že se zase netrefil. Nezasloužil si to. Ta váha ji táhla k zemi a diamant při každém pohybu tloukl do hrudní kosti mezi jejími malými ňadry. „Moc hezká práce,“ pochválila dárek Satanachia. Pak jí ta impulzivní démonka vzala hlavu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508851
Inferium 2: Invaze
do pracek a přivinula ji na svá mohutná prsa. „Tak se do toho pusť, je čokoládový s oříšky.“ Satanachia byla excelentní kuchařka a dort byl famózní, ostatně jako všechno z její kuchyně. Pokaždé brblala, že nemá čas vymýšlet zeleninové pokrmy pro nějaké dobytčátko, které se jí akorát tak motá pod nohama, a že by měla Amálka jíst maso jako ostatní. Aspoň by pak nebyla takové vyžle. Jenže Amálka se před pár lety masa zřekla, bylo jí těch zvířátek, která vypadají jako ona, líto. Když snědli dort a vypili čaj, nenápadně podotkla, že ten krásný šperk asi nebude nosit pořád, bojí se, že ho ztratí, a tak dále, a tak podobně… Neustále tahala za těžký řetěz, který ji škrábal na krku. Od malička chodila nahá jako ostatní lidé a na holé kůži snesla maximálně tak lehké kostěné korálky nebo pletené náramky z kůže. Leviathan se rozesmál, že ho samozřejmě může kdykoli sundat; a že je to spíš symbolický dar, který předává démon své dceři, když dospěje. Amálka se s démony rozloučila a slezla z židličky. I když se v posledním roce pěkně vytáhla, pořád pro ni bylo vše obrovité. Ale aspoň už přerostla hranu stolu. „Kam běžíš?“ ptal se Barbas.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508851
Roman Bureš
„Do zahrady. Za Phailin.“ „Ještě sis tu něco zapomněla,“ ukázal do kouta u pece a potměšile se u toho křenil. Amálka vytřeštila oči na velkou kuši vyrobenou ze dřeva kamenného stromu. Nadšeně zaječela a skočila Barbasovi kolem krku. Objala i Leviathana a dala mu pusu mezi rohy. Za Phailin zašla až druhý den, protože nejdřív chtěla vyzkoušet kuši, a natolik se do střelby zabrala, že si ani nevšimla tmavnoucí nebeské blány. Kuše byla těžká jako trdlo a natáhnout ji dokázala jen s pomocí kličky, ale dvakrát trefila terč a usínala šťastná jako blecha. „Ahoj, čertice,“ pozdravila ji Phailin. Bylo ráno, papoušci vykřikovali své vulgarity a dole v buši vřeštěly opice. Phailin seděla u mříže opřená o zeď. Vysoká, štíhlá a elegantní. Na Amálčino přání měla kotec sama pro sebe a Satanachia slíbila, že z ní nebude odřezávat maso, i když u toho brblala, že je škoda nechat ležet ladem tak měkoučké kotlety. „Ahoj, Phailin.“ Žena natáhla ruku skrz mříž a potěžkala diamant. „Teda, to je něco,“ kývla uznale. „Nahoře by sis za něj koupila celé město.“ „Když myslíš,“ pokrčila rameny Amálka. „Přinesla jsem ti ho ukázat. Vyzkoušej si ho.“
100
Ukázka elektronické knihy