nemocí? Jagoda, známý svou krutostí, pět let ovládal všemocnou NKVD a velel kremelské stráži. Měl v moci doktory, kteří pečovali o Stalina a ostatní vůdce strany a představitele vlády. Měl vlastní soukromou laboratoř připravující speciální jedy. Proč všech těch příležitostí nevyužil a nezlikvidoval všechny, kteří mu stáli v cestě? Ale pokud naproti tomu ti muži, kteří teď stáli na lavici obžalovaných, byli ve skutečnosti loajální služebníci režimu a obvinění vznesená proti nim byla jen snůškou lží, nebylo o nic snazší hledat vysvětlení. Co mohlo mít za smysl vymýšlet takové báchorky, připravit spoustu klíčových lidí o život kvůli zcela imaginárním obviněním a dát už tak skeptickému a nepřátelskému světu najevo, že Sovětský svaz vedla po celé roky tlupa zločinců? A co samotní obžalovaní? Pokud byli nevinní, proč se přiznali? Bylo těžké uvěřit, že by z nich jen mučením nebo drogami dostali tak ochotná doznání, tak výmluvné projevy. Na druhou stranu, pokud byli vinni, pokud byli součástí rozsáhlého spiknutí proti režimu, proč se nesnažili hájit, proč žádný z jejich proslovů neobsahoval ani slovo kritiky vůči systému, jehož byli hlubokými odpůrci? Zdálo se, že odpověď na některé z těchto otázek tkví v Bucharinově závěrečné řeči. Bylo to především ideologickou či psychologickou atmosférou. Jak řekl, něco takového se může stát jen v Sovětském svazu. Chápali jsme, co tím chtěl říct. Všichni v té soudní síni, obvinění, soudci, prokurátor, strážní a diváci, měli za sebou dvacet let prožitých v napjaté atmosféře nereálnosti, tenze, útlaku a podezřívání, kterou jsme tak dobře poznali. Ti starší mezi nimi žili předtím v napjaté konspirační atmosféře revolučních kruhů carského Ruska. Obžalovaní navíc prožili další nátlak a napětí. Několik let na ně doléhal strach z hrozící likvidace. Pak přišel závěrečný šok zatčení, dlouho očekávaného půlnočního zabušení na dveře, a potom dlouhé měsíce ve vězení a neustálé výslechy. Všichni, soudci stejně jako obžalovaní, prožili většinu svého života pod vlivem propagandy tak nepřetržité, intenzivní a záludné, že by zanechala stopy i na tom nejsilnějším intelektu. Všichni byli odříznutí od kontaktu s vnějším světem tak, jak mohou být odříznuti jen občané Sovětského svazu. Odříznutí od všech normálních intelektuálních a politických vlivů, od všech platných srovnávacích norem. V jistém ohledu musely všechny jejich mysli fungovat stejně, a to odlišně od myslí na Západě. Bylo to tak překvapující, že v tomto duševním stavu někdy nedokázali správně určit hranici mezi realitou a fikcí, mezi skutečností a hypotézou? Že se jejich rozpoznávací schopnosti zkalily, že už nedokázali být nestranní? Navíc to všechno byli členové strany, do hloubi prosycení dogmatem komunismu. Nechávali se ovládat stranickou linií. Jakákoliv úchylka, byť drobná, jim byla zločinem. Nesouhlasit třeba jen v duchu s názory vůdců strany ohledně nějaké podružné otázky jejich doktríny bylo stejně neprominutelné jako spáchat zdánlivě mnohem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508753
větší zločin, například plánovat jejich fyzickou likvidaci. Jak řekl Bucharin, „poté, co jsme opustili myšlenku bolševismu, nevyhnutelně a nutně jsme skončili v pozici kontrarevolučních banditů“. Jakmile se odchýlili, zbytek už následoval. Celý problém viny a neviny se zredukoval do jednodušší podoby. V minulosti, za časů, kdy ještě byly politické diskuse přípustné, se Bucharin, Rykov, Krestinskij a Rakovskij otevřeně názorově rozcházeli se Stalinem. I když se od svých nesouhlasných názorů distancovali, nezdálo se být pravděpodobné, že by začali být přesvědčeni o jeho neomylnosti nebo že by se smířili s tím, jaké ponuré podoby sovětský režim pod jeho vládou nabyl. Na současném stavu sovětské společnosti byla spousta věcí, které je musely šokovat, spousta věcí, se kterými museli nesouhlasit, když si vzpomněli na řád, který původně chtěli vybudovat. A nesouhlas, to bylo něco, proti čemu bylo třeba zakročit. Alespoň ze Stalinova pohledu. Bývalý seminarista se už v mládí naučil, jakou moc mají „nebezpečné myšlenky“. Starý revolucionář věděl z vlastní zkušenosti, že v Rusku každá názorová odchylka skrývá zárodek konspirace. Jako domorodec a bandita věděl, že v nepravidelné válce je důležité uvažovat rychleji než protivník a udeřit první, dříve, než se nepřítelovy záměry zformují. A jestli opravdu existovalo nějaké spiknutí, bylo by zcela přirozené, že by se myslitelé a ideologové spojili s muži činu, jako byl Tuchačevskij a Jagoda. A co by mohlo být přirozenější, než že by takové Tuchačevské a Jagody, muže s obrovskou mocí, napadlo využít té moci k vlastním cílům? O Tuchačevském se vědělo, že je obdivovatelem Napoleona. Obdivoval ho jako vojáka, nebo jako člověka? Sloužil dřív v carské armádě, a když to bylo zapotřebí, rychle převlékl kabát. Nemohl to udělat znovu? A pokud šlo o Jagodu, ten ve službách státu jednal zcela nemilosrdně a bezohledně. Když vládl tak obrovskou mocí, nemohlo ho napadnout, že bude usilovat o osobní cíle? A co když ano? Vždyť měl v rukách Stalinovu osobní bezpečnost. Bylo to alarmující pomyšlení. A bylo by snad něco nepřirozeného v tom, kdyby nějaký oponent režimu hledal vnější pomoc mezi nepřáteli Sovětského svazu a kdyby se mu jí dostalo? Někteří z obžalovaných byli v kontaktu s cizinci v rámci svých normálních pracovních povinností. Tuchačevskij dřív často jednal s německým generálním štábem a pobýval v Paříži. Krestinskij navštívil Berlín, Rakovskij Londýn a Tokio. Rozengolc chodil obědvat a večeřet na britskou ambasádu. Byly to skutečně všechno nevinné kontakty? A co ty „sabotáže“? Bylo to lajdáctví? Hloupost? Zlá vůle? Nebo kombinace toho všeho? Tak či tak šlo o fenomén, jehož by nepřátelé režimu znalí své věci jistě chtěli využít. A fenomén, proti kterému bylo třeba nemilosrdně zakročit. Z této perspektivy bylo možné chápat, jak se mohla někomu vylíhnout v hlavě myšlenka na existenci spiknutí, byť třeba ve skutečnosti neexistovalo.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508753
Koho ta myšlenka napadla dřív? Ty, proti nimž spiknutí směřovalo, nebo spiklence? Pravděpodobně ty první, přinejmenším v té konkrétní podobě, v níž teď byla prezentována. Ale spiklenci uměli uvažovat stejným způsobem jako jejich inkvizitoři a dokázali bez potíží sledovat jejich vývody. Tím spíš, pokud jim v mysli hlodalo podezření, že kdyby k tomu měli příležitost, možná by jednali tak, jak jim bylo kladeno za vinu. Jakmile mezi oběma stranami vznikl tento základ pro dorozumění, zbytek už šel sám sebou. Zbývalo jen připravit tu myšlenku tak, aby mohla být předvedena veřejnosti, odít ji do řádného ideologického hávu, namalovat kulisy, zdůraznit tmu a světlo, propojit různé scény tak, aby se spojily do víceméně soudržného celku. Pro někoho zkušeného a zvyklého tyhle věci dělat to byla hračka. A pokud některá z loutek nečekaně odmítla hrát svěřenou roli? Každý má nějaké slabé místo. Někdo se bál o sebe, někdo o svou manželku a děti. Věděli jsme, že rodinné příslušníky obžalovaných zavřeli do vězení jakbysmet. U dalších bylo možné zlomit jejich odpor subtilnějšími prostředky. Pokud na to máte dost času a trpělivosti, lze s lidskou myslí provádět ledajaké zvláštní triky. Čas a trpělivost. Většina obviněných byla ve vězení rok až osmnáct měsíců. A během té doby je po celé dny, týdny a měsíce podrobovali křížovým výslechům. Konfrontovali je s výpověďmi podepsanými jejich zatčenými druhy, jejich nejbližšími přáteli, jejich manželkami a dětmi. S výpověďmi, které je beznadějně obviňovaly. Museli se cítit zrazení, ztracení a zcela opuštění. Připomínali si napůl zapomenuté epizody, které jim nedělaly čest a které se nesnadno vysvětlovaly, a museli je vysvětlovat. Nacházeli ve své minulosti řadu zdánlivě nesouvisejících incidentů, které najednou do sebe začínaly zapadat a jako celek tvořily jasný důkaz. Byli vystaveni mnoha různým druhům nátlaku, někdy fyzického, jindy duševního. V NKVD údajně jen zřídka využívali opravdové mučení tak, jak je praktikovalo gestapo. Měli své metody. Ke zlomení odporu stačil nedostatek spánku a nedostatek jídla, vypínání topení v celách v zimě a zapínání v létě. Opilci, jako byl třeba Rykov, mohli odepřít alkohol nebo mu ho najednou mohli dopřát tolik, kolik chtěl. Náhlá hojnost, pečlivě načasovaný dar může demoralizovat stejně dobře jako nejhorší strádání. Mezi obviněnými mohli být i lidé, jejichž odpor se nedal zlomit, jako byl třeba Tuchačevskij. Nebylo jak je přimět sehrát přisouzené role. Těm byla určena likvidace administrativní cestou, bez veřejného procesu. A co Bucharin, muž odlišného formátu než ostatní, pro kterého osobní zájmy už dávno přestaly existovat a který už po mnoho let zasvětil život pouze straně? Jak ho přiměli sehrát určenou roli a přede všemi, kteří mu byli nejdražší, se prohlásit za zrádce? Odpověď bylo opět možné najít v jeho vlastních slovech. V situaci, kdy čelil smrti, cítil potřebu mít za co zemřít a jako celoživotní komunista mohl zemřít jedině
100 Ukázka elektronické knihy