Nechá mě čekat. Představuju si, co to je za muže, který žádá něco takového, jako tenhle zákazník, a jestli na mě bude něžný. Nebo jestli mě udeří, jako tamten chlap, co zmlátil Vlaštovku. Myslím na podlitinu, která jí z půlky obličeje udělala bahňák, a přemýšlím, jak by něco takového snesla moje tvář. Lampičky mají červená a černá stínítka, aby všechno vypadalo tajemně. Má to zamaskovat naše nedostatky, tvrdí Labuť. I potlučená jablíčka vypadají ve tmě sladce. Pokaždé, když venku projede drožka, když zaslechnu smích nebo jekot, se moje tělo napne a nohy se přitisknou k sobě. Jak to dokážu? Může to někoho zabít? Nevím ani, jestli až zákazník konečně vstoupí, budu mít vůbec sílu se zvednout z pohovky. Na těžkém dřevěném křesle naproti se objeví mihotavý záblesk. Mé oči po tom skočí, každý můj nerv je napjatý, vnímá změny atmosféry, snaží se zapamatovat si každý detail pokoje, každý detail mého těla, než se všechno změní. Zítra bude tenhle pokoj vypadat jinak. Zítra v něm bude moje jiné já. Mihotavé světlo se v křesle zvětšuje, roste a natahuje se. Už to není záblesk, už nabírá tvar a barvu. Je bílý a stále bělejší. Mohl by to být kouř z čadících vonných tyčinek nebo stíny procházející ulicí. Mohla by to být dívka z příběhu, dívka, kterou už můžeme nazývat ženou. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Když je otevřu, uvidím před sebou Lin Daiyu. Ahoj, pozdraví. Má trochu ochraptělý hlas, jako by plakala nebo jako by ho dlouho nepoužívala. Napětí v ramenou povolí a já se sesunu do sametu pohovky. Myslela jsem, že nás oceán nadobro rozdělil, a teď ji vidím tady, bílou jako labutí šíje, stříbřitě černé vlasy má nevysvětlitelně mokré. Nevypadá jako Lin Daiyu z románu, ale jako ta, kterou jsem viděla ve snu: modré oči, delší nos a neuvěřitelně růžové rty. Saténový kabátek i sukně se v tlumeném děsu pokoje jasně lesknou. Přes ramena jí jako šál splývá rybářská síť. Bylas plavat? zeptám se hloupě. Pak si vzpomenu, kde jsem a co mě teď čeká, vstanu a zamávám na ni. Měla bys jít,
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508718
řeknu, ačkoli si přeju, aby zůstala. Nějak se sem dostala a já v tom aspoň nejsem tak sama. Obě jsme přepluly oceán a vida, obě jsme skončily tady. Nedělej z toho drama, řekne. Ať se ti to líbí, nebo ne, jsem tu jenom proto, že jsi mě prosila o pomoc. Mrknu na hodiny na stěně. Bude devět. Zákazník dorazí každou chvilku. A až přijede, Lin Daiyu tu být nesmí. Nejsem si jistá, jestli tu je jenom pro mě, nebo jestli ji uvidí i ostatní. Kam by se mohla schovat? Lin Daiyu vstane z křesla, a jako by znala odpověď, vykročí směrem ke mně. Mé mladší já, zřejmě to z dob předtím, než se celý můj život obrátil vzhůru nohama, by nejraději vzalo nohy na ramena. Ale něco jiného – že by to byla ona? – mě drží na místě. Už stojí těsně u mě, modré oči přimhouřené, víčka povislá. Když se zapíšete do dějin jako tvář velké tragédie, bude vás to už napořád stahovat ke středu země, pomyslím si. Pak vezme můj obličej do svých vlhkých rukou a naznačí, abych otevřela pusu. Díváme se jedna druhé do očí, ona příběh, co vypadá jako já, a já dívka s vyprázdněným tělem. Dřív jsem ji nenáviděla, pak jsem z ní měla strach, pak jsem ji v pomatení mysli možná i milovala. Teď nevím, co k ní cítím. Ale Lin Daiyu nečeká, až na to přijdu. Než si uvědomím, co se děje, vleze mi do úst a zmizí. Madam Lee vtrhne do pokoje, tváře jí hoří. Je tady, vypadne z ní. Letí k hlavnímu vchodu, jednou rukou si přidržuje jehlici ve vlasech, druhou mi pokyne, ať se zvednu. Připravená? Postavím se. Cítím, jak se ve mně Lin Daiyu rozpíná. Co myslíš? zašeptá mi v krku. Zvládneme to?
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508718
4
Ten muž není muž, je to chlapec. Poznám to podle toho, jak drží své tělo. Jako by vyrostlo rychleji než to, co je uvnitř, a on se v tom těle ještě necítil doma. Švestkový changshan mu visí na ramenou jako plachta natažená na drátě. Chlapec stojí a zírá, vzdorovitý a ustrašený, jako by čekal, kdy o něm někdo začne pochybovat. Někoho takového jsem nečekala. Jeho oči mají tvar drobných rybek, hnědočerná barva vlasů mi připomíná Jidášovo ucho. Při pohledu na něj mě srdce táhne za rodinou, domů. Nebude o moc starší než já. Chlapec není sám. Z každé strany má jednoho chlapíka, mají identické bílé tváře. Vybaví se mi znak pro dvojčata 雙, pár ptáků sedících na vrcholku. Ptáci létají spolu, napodobují se v letu a stejně tak se pohybují tito dva muži, paže překřížené levou přes pravou, hruď se jim zvedá a klesá jedním horkým dechem. Chlapec dělá dojem, že by se od nich nejraději držel co nejdál. Vítejte, zašveholí madam Lee ke všem třem. Ukloní se. Bílí muži její poklonu neopětují. To je ona? zeptá se jeden z nich. Lin Daiyu ve mně skloní hlavu na stranu a zamrká do podlahy. To je Pivoňka, představí mě madam hlasem, medovým jako léto. Dárek od tongu Hip Yee. Něco přesně pro vás. Slyšíš to? obrátí se k chlapci druhý muž. Je tvoje, Mulo, můžeš si s ní dělat, co se ti zlíbí. Může přijít blíž? Pojď sem k nám, ty kočtinko. Madam Lee se na mě podívá a přisvědčí. Postupuju směrem k jejich hlasům, látkové střevíčky bezhlesně cupitají po tlustých kobercích. Poslouchá na slovo, zaraduje se první. Jestlipak se umíš zatočit? Zatočíš se nám, krasotinko? Představuju si Vlaštovku, jak ji boky vedou v ladném
103
Ukázka elektronické knihy