barbarském, kde se pohanští bojovníci zuřivě oháněli sekerami a palcáty. Tento dojem ještě podporovaly jeho zářivě plavé vlnité vlasy padající na robustní ramena a dlouhý, kučeravý plnovous. „Ambróz Kroner, k vašim službám,“ představil se hlasem, z něhož přímo drnčely ušní bubínky. „Otřesné horko, nemám pravdu? Ale pořádný věřící ve všem vidí dobrodiní Páně – žár nám umožňuje vžít se do kůže dávných křesťanských mučedníků, které krutí Římané vařili v kotlích s vroucím olejem.“ Hoffman se zachechtal, ve stručnosti mu představil Barbariče a vysvětlil, co ho sem přivedlo. Notář se na oplátku dozvěděl, že Kroner je pastýřem málo početného katolického stádečka ve městě a správcem arcibiskupského domu nazývaného také Pizethaus. Slovem pizetum označovali podíl na vytěženém bohatství v hornických městech, který podle dávného práva patřil katolické církvi, v Uhrách zastoupené Ostřihomským arcibiskupstvím. Na správnou výši tohoto odvodu, jeho uschování a bezpečnou dopravu do arcibiskupského panství ve Svatém Kříži – odkud ho posílali dále do Trnavy nebo Prešpurku – dohlížel právě pizetář Kroner. Měl ale také další povinnosti a výsady, kromě jiného se podílel na zkouškách ryzosti zlata a stříbra a každé ráno a večer kromě neděle přicházel zamykat a odemykat komorské pokladnice. „Zkrátka a dobře,“ uzavřel kněz Hoffmanův souhrn, „jsem v mincovně pečený vařený. V tomto počasí doslova. Ale konejme svou povinnost, pánové.“ Vardajn zavřel obě truhlice a zamkl je komorskými klíči. Hoffman přinesl pečetidlo a vosk a na tenoučkou škvíru mezi víkem a tělem truhlice vtiskl znak komory. Pizetář Kroner otočil klíči v dírkách vlevo od prostřední, půjčil si od Hoffmana vosk a pečetidlem, které vytáhl z měšce u opasku, zajistil truhlice erbem kapituly. „Ještě musíme počkat na zástupce města,“ řekl Barbaričovi vardajn Pakhl. „Občas přijde s pečetidlem a klíči hlavní účetní, ale obvykle chodívá notář Schmidt.“ ()101))
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508716
„Severín Schmidt?“ rozjasnil se Barbaričovi obličej. „Dobře ho znám. Před několika lety se učil u mne v schemnitzské kanceláři jako písař a podnotář.“ „Schopný mladý muž,“ poznamenal Hoffman. „Přestože pochází z nižších poměrů, rychle se vypracoval na člena vnější volené obce a dnes, světe, div se, je členem městské rady. V jeho věku skutečně obdivuhodné, takový postup se vidí opravdu jen zřídka.“ „Dobrý den vespolek!“ zaslechli z úřadovny dobře naladěný hlas a vzápětí na prahu Zlaté komnaty stanul asi třicetiletý štramák se štíhlou postavou, nakroucenými kníry a jiskrou v oku. „Má nejhlubší úcta, pánové. Dnes je tu nějaká tlačenice…“ Ztichl, protože mu zrak padl na Barbariče. „Pane Matěji? Jaké překvapení! Čemu vděčíme za takovou poctu?“ „Ne emu, ale komu. Milostivý Christof von Rappach mě pověřil, abych se pokusil objasnit tu věc se ztracenými razidly. Rád vás zase vidím, Severíne.“ Schmidt stiskl bývalému mentorovi ruku a zvážněl. „Věru, pane Matěji, neslýchaný zločin a velká záhada, nikdo z nás nedokáže přijít na způsob, jak ta železa mohla zmizet z truhlice zajištěné třemi zámky a pečetěmi. Když dovolíte, pánové, vidím, že už čekáte jen na mne.“ Uvolnili mu přístup k pokladnicím, kremnický notář vytáhl z kapsy na opasku měšec z červené kůže, z něj svazek dvou klíčů a městské pečetidlo a udělal totéž, co před ním pizetář a komorští úředníci. „Přeji pěkný večer, pánové, sejdeme se zase ráno,“ prohodil Schmidt a obrátil se k odchodu. „Už běžíte?“ podivil se Barbarič. „Doufal jsem, že si popovídáme. Jsem zvědavý, jak se vede mému žákovi od té doby, co jsme se neviděli.“ A rád bych z n koho vytáhl poznatky o pom rech ve m st , hlavn ty, které se veYejn nepYetYásají, dodal v duchu. ()102))
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508716
„Ale jistě, pane Matěji, k vašim službám. Možná až se ubytujete…“ „Potom se v komorské jídelně podává večeře,“ připomněl vardajn Pakhl. „Připojíte se k nám, Severíne?“ Schmidt šlehl pohledem ke dveřím úřadovny, jako by se ocitl v pasti a zbývala mu poslední možnost úniku, ale pak se otočil zpátky a usmál se. „Díky za pozvání, pane vardajne. Rád přijdu.“ Pizetář Kroner si odkašlal, jako by se rozpakoval vyslovit, co se mu dralo na jazyk. „Z vaší kuchyně se až na dvůr šíří mučivě příjemná vůně, ctěný vardajne. Přitom je pátek.“ „Ujišťuji vás, že se tam nevaří ani nepeče nic, co by bylo v rozporu…“ „Ne, ne, to jsem tím nemyslel,“ zvedl Kroner dlaně, nebo spíše tlapy, na znamení příměří. „Jen jsem chtěl vyjádřit obdiv kuchaři, který dokáže i v postní den navařit chutně. Co bych dal za to, kdyby ta stará bába v kuchyni arcibiskupského domu měla alespoň část jeho zručnosti. Vždy, když se chci dobře najíst, a já opravdu rád dobře jím, musím zajít někam na návštěvu.“ Vardajn si dobromyslně povzdechl a usmál se. „Budeme poctěni i vaší přítomností, velebnosti. Pane pokladníku, připojíte se?“ „Děkuji, ale já už jsem slíbil svou přítomnost jinde,“ zavrtěl Hoffman hlavou. „Ani se mnou nepočítejte,“ ozval se z úřadovny Leirerův skřípavý hlas. Hoffman se pokradmu podíval na Pakhla, oba se ušklíbli a obrátili oči v sloup. Zjevně měli na protivného tajemníka stejný názor. „Dobrá tedy, dohodnuto,“ zazubil se Kroner spokojeně a neměl daleko k tomu, aby si začal mnout ruce. „V sedm?“ „V osm, prosím,“ požádal Pakhl. „Vzhledem k většímu počtu strávníků bude kuchyně potřebovat trochu více času.“ „Jistě, jistě. Přinesu víno z arcibiskupských zásob,“ ztlumil pizetář hlas, jako by se bál, že ho zaslechne jeho nadřízený, ()103))
Ukázka elektronické knihy