„Už jsme viděly umírat člověka…“ poznamenala jsem tiše, aby to stařec neslyšel. Sejíde jen lítostivě pokývla hlavou, aniž se na mě podívala. Pak jsme spolu vzpomínaly na pokojnou tetu Chedídže, jak před rokem zde, přímo v tomto pokoji, na lůžku, k němuž byl nyní upoután stařec, stanula na prahu smrti. Jak seděla zpříma, dnem i nocí přemítala o smrti, a s jakou odvahou ji očekávala… Ještě když mohutná teta Chedídže chodila, otřásala se pod jejími hřmotnými kroky podlaha v celém domě. Její hrubý hlas dovedl vyplašit ptáky i děti. Čas od času chytila někde v koutku domu krysu, kterou pak svou mohutnou pěstí jednou ranou do hlavy zabila. Hodinu před svou smrtí však vypadala žalostně, hlas se jí ztenčil, ztěžka dýchala a přitom opakovala: „Bojím se, strašně se bojím…“ Upínala zrak k podlaze, jako by před sebou viděla hrob, v němž bude zanedlouho pochována. Při pohledu do tetiny tváře zkřivené děsem jsme na vlastní kůži cítily, že někde v její blízkosti zeje škvíra, kterou vede úzká, dusivá cesta do Smrti. Tento pocit postupně přerůstal ve strach srovnatelný s ochromující hrůzou, jež předchází poslednímu, neodvratnému kroku do propasti… Poté jsem vzpomínala na svou vlastní tetu, jak umírala v obývacím pokoji našeho domu. Podobala se tonoucímu, dusila se, i když byla všechna okna v domě dokořán. Nějakým záhadným způsobem mi bylo dáno vnímat, jak se k ní přibližují neviditelní příbuzní, na které ona už z dálky radostně mávala. Nakonec tetu zcela obklopili. Přítomnost těchto blízkých, na něž se tolik těšila, ji nakonec zadusila… Na vlastní oči jsem viděla, jak se jim sice s hrůzou v očích, ale s naprostým klidem a jistotou odevzdává… *** „To všechno kvůli tvému románu,“ řekla Sejíde po chvíli, když už jsme seděly v kuchyňce a přebíraly rýži na večeři. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508679
Provinile jsem pokrčila rameny: „Ale co je na tom špatného?“ Bývalého úředníka, jenž se v období represe dopouštěl hříchů, o kterých neměla tušení ani teta Chedídže, o kterých věděl jen on sám, nyní pronásledovaly jeho dávné zločiny. Zahlazení stop, které by mohly vést k odhalení jeho tajemství, byl připraven zaplatit vlastním životem. Jeho chování nasvědčovalo, že bych při psaní svého románu mohla odhalit mnohem tajnější a závažnější skutečnosti, než jsem vůbec tušila. Od dětství jsem z úst tety Chedídže slýchala, že vysokou školu vystudoval během krutých válečných let a hned po absolutoriu byl dosazen na vedoucí pozici v obci, kde se stal rovnou předsedou kolchozu, ačkoli neměl valné zkušenosti, o něž by se mohl při výkonu funkce opřít. Teta Chedídže se několikrát zmínila i o tom, jak se za krátkou dobu stal hejtmanem, na koni projížděl kraj po rozbitých cestách, osobně kontroloval družstevní pozemky, přísně dohlížel na zásoby obilí, a spatřil-li na svých objížďkách dezertéra, který opustil hlavní bojovou linii, nemilosrdně ho sám zastřelil nebo ho předal do rukou lidového komisariátu. Dále poskytoval mimořádnou péči rodinám vojáků, zejména pohledným vdovám. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, s jakou opatrností se vždy upřímná a pravdomluvná teta Chedídže během našich rozhovorů vyhýbá minulosti svého manžela, jako by se snažila vyvarovat trapnosti, jak mistrně balancuje na okraji jakési děsivé, hluboké propasti, můj zájem o starce mnohonásobně zesílil. Když jsme daly vařit rýži a vrátily se do pokoje, bratranec seděl na okraji postele a vypadal, jako by četl, ale zřejmě si přeříkával súru Já Sín.28
28 Súra Já Sín – kapitola koránu, která se většinou čte za umírajícího nebo mrtvého člověka. ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508679
Chlapec usnul v křesle před ztlumenou televizí. Stařec byl stále ve stejné poloze. Jeho tvář nyní připomínala hrozivou postavu z ruského folkloru, Kostěje Nesmrtelného... Přišla jsem k posteli a zblízka se zadívala do starcovy tváře. Spatřila jsem v ní nepatrné, ale znepokojivé změny, k nimž od mé poslední návštěvy došlo... Byly způsobené jakousi tajemnou iracionalitou. Rysy tváře se křivily a vytrácely. V okamžiku, kdy jsme vstupovaly do pokoje, rozpohyboval své kostnaté prsty na vpadlém břiše, jako by hrál na klavír nebo vyťukával nějakou šifrovanou zprávu adresovanou neznámým, nám neviditelným lidem. Usadily jsme se se Sejídou na původní místo, ke stolu naproti posteli. Z tohoto pohledu připomínaly starcovy seschlé ruce vyprahlého, ostrým sluncem zčernalého štíra. Právě o štírech se mi celou minulou noc zdálo… Chodila jsem po ztemnělých pokojích, v jedné ruce lodičky, marně jsem se snažila štíry chytat a zabíjet. Rychlonozí tvorové prudkými skoky mezi stěnami a nábytkem neustále mizeli z mého dosahu, rozbíhali se jako elektrický proud a hbitě zalézali do děr v podlaze, kde cosi požírali svými neviditelnými kusadly. Poslední dobou jsem měla vůbec podivné, chmurné vize o starci. Například se mi zdálo, že nade mnou stojí, já nevím, z které strany, se zatajeným dechem vyčkává, až se probudím, a mezitím se opatrně přehrabuje v kapse, vytahuje z ní malé papírky a hledá jakýsi důležitý doklad, což mi nahánělo hrůzu. *** Sejíde donesla skleničky s čajem, postavila je na stůl, doprostřed dala zavařeninu a stejným tónem jako kdysi teta Chedídže unaveně řekla: „Uvařila jsem k večeři rýži.“ K bratrancovým uším dolehla Sejídina slova až o chvíli později, dokončil modlitbu, přisunul si stůl, lokl si čaje ( 100 )
Ukázka elektronické knihy