Dovidio, Gaertner a Saguy (2007) přicházejí zase s návrhem práce na identitě a tím navazují právě na pojetí in-group – out-group, které vysvětluje, jakým způsobem mohou identifikace přispívat i k pocitovému oddělení od těch, kteří jsou jiní. Vychází z toho, že jednou z variant by mohlo být předefinování původní identity, což je ale značně obtížné, a navíc není zcela jisté, že by to pomohlo. Ještě k tomu by taková strategie byla v rozporu s některými dalšími koncepty, které naopak tvrdí, že čím více jsme „zabydleni“ ve své identitě, tím lépe zvládáme i nejistotu spojenou s odlišností. A protože jistota vlastní identity je důležitá, navrhují Dovidio, Gaertner a Saguy, že jedním z možných přístupů je pracovat s tzv. duální identitou. V ní je oběma stranám zachována původní identita, ale pomocí nějakého silného společného sdíleného zážitku nebo spolupráce může vzniknout kromě těchto dvou původních identit ještě jedna společná, sdílená identita. Ta umožňuje zachovat si původní vnímání sebe sama, neredukovat ho, ale naopak ho rozšířit o další pozitivní zkušenost, další identifikační vrstvu. Taková identita pak často vzniká díky tomu, že lidé společně něco dělají, vytvářejí. A tato zkušenost společného zážitku, tvorby, může být natolik silná, že umožní integrovat tento zážitek jako novou součást naší identity. Pokud se vše podaří, může pak samozřejmě nastat i situace, kdy vzniknou skutečná nová přátelství a dlouhotrvající nové vztahy. Z výše uvedeného ale vyplývá, že společné soužití může mít různé podoby. Zároveň je zřetelné, že se zpravidla nejedná o náhodu nebo nahodilé zážitky. Pokud má mít hledání společných cest efekt, je dobré přemýšlet jednak o kontextu setkání, o podmínkách, za kterých k němu dojde, o tom, jak jsou na něj jednotlivé strany připravené, i o tom, co je jeho cílem. Jednotlivé metody pak lze najít snadno, o dané situaci je ale potřeba přemýšlet v kontextu. A v tom všem platí jedna podmínka nutná – kontakt může vést ke zlepšení vztahů, pokud je jeho hlavním motorem spolupráce a pokud je postavení obou stran rovnocenné. Teprve za těchto podmínek můžeme předpokládat pozitivní změnu Gibson & Claassen (2010). A tady se právě dostáváme ke klíčovému bodu, který stál i u zrodu této knihy. Přestože teorie hovoří relativně jasně, realita výzkumných i praktických zkušeností z různých skupin z posledních let dává nahlédnout, že jejich přenos do konkrétních situací není vůbec jednoduchý ani automatický. Právě proto jsme se při přípravě divadelního představení Rom Nerom pokusili vyzkoušet novou strategii, která by výše zmíněné principy maximálním způsobem zohlednila. A také jsme chtěli pečlivě mapovat, co se ve skupině děje. Důvodem bylo, že představení vznikalo ve městě, kde je 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508676
segregace opravdu vážným problémem, a chtěli jsme pracovat ve smíšené skupině. Celý příběh začal před asi třemi lety, kdy se do Ústí nad Labem přestěhovala Jitka Matiová, která s námi už vytvářela několik divadelních představení (konkrétně Modrá je dobrá, Americký sen a Neprojdeš). Důvodem přestěhování byl partner, který z Ústí nad Labem-Trmic pocházel. Jitka s námi byla zvyklá o svých zážitcích mluvit, a tak netrvalo dlouho, abych se nedozvěděla, že přestože jako Romka je zvyklá na ledacos, to, co se děje v Ústí nad Labem, daleko překračuje myslitelné a představitelné. Situace tam byla podle ní jedním slovem strašná. A hned začala zmiňovat, že by bylo dobré udělat na místě divadelní představení. Nápad nějakou dobu zrál a ve vzduchu visela celá řada otázek – kde sehnat lidi, mělo by to být představení místních Romů pro Romy, nebo naopak práce nějaké smíšené skupiny? Nakonec jsme se rozhodli jít cestou, která nám v těchto situacích připadá nejlepší, a zkusili jsme postavit smíšenou skupinu s tím, že budeme pracovat trochu jinak právě proto, že terén je velmi citlivý. Jitka slíbila, že vzhledem k tomu, že s námi touto metodou už pracovala, bude naší spolupracovnicí a povede skupinu společně s námi. To byla z našeho hlediska podmínka nutná. Pokud jsme měli pracovat ve smíšené skupině, bylo důležité, aby skupina byla smíšená i na úrovni vedení. Dohodly jsme se, že Jitka zkusí zjistit zájem o podobnou práci v Trmicích a okolí a dá vědět. V případě, že zájem bude, zkusíme dát dohromady skupinu studentů Fakulty humanitních studií UK v Praze (dále jen FHS UK), kde mohu nabídnout práci na podobném projektu jako volitelný kurz, a uvidíme. Zanedlouho přišel z Trmic jasný vzkaz, že zájem je, a studentů se přihlásilo jednou tolik, než se obvykle na podobné kurzy hlásí, i když bylo od začátku jasné, že se bude jezdit do Ústí nad Labem, a kurz bude tedy výrazně pracnější, než jsou zvyklí. Otázkou samozřejmě je, jestli nakonec rozhodla chuť pracovat na tématu, nebo vyšší bodové ohodnocení kurzu, které je z důvodu poctivosti potřeba pojmenovat. Uspořádat kurz na místě – tedy v Trmicích – bylo jedno z dalších důležitých rozhodnutí. To mělo jednak praktické důvody – nedovedli jsme si představit, jak bychom klienty místního nízkoprahového klubu dostávali na zkoušky do Prahy, a také nám to připadalo spravedlivé. Kulisami celého příběhu bude evidentně situace v Ústí nad Labem, a tak by mělo divadlo vznikat v autentickém prostředí. Vzhledem k tomu, že bylo ale od začátku jasné, že společně budou pracovat lidé z velmi odlišných prostředí, rozhodli jsme se udělat jakousi 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508676
přípravnou fázi. V jejím rámci se Jitka pravidelně setkávala se zájemci z Trmic. A studenti naopak dostali za úkol vyjet do Ústí nad Labem a ze své návštěvy pak napsat reflexi. Teprve potom vyrazíme do Ústí nad Labem připravovat společně představení. Po přípravné fázi ke společné práci skutečně došlo, představení vzniklo a v červnu 2019 se odehrály hned dvě premiéry – 2. 6. 2019 v DDM v Ústí nad Labem a 4. 6. 2019 v Praze na holešovické Kinolodi. Vzhledem k tomu, že jedním z cílů přípravy tohoto divadelního představení bylo i hloubkové zkoumání toho, co je potřeba v takto smíšené skupině dělat pro to, aby soužití mohlo fungovat dobře a aby bylo možné navázat dobré vztahy, doprovázeli jsme celou práci i sadou výzkumných metod, které podrobněji představujeme v příloze 3. V hlavní části textu se budeme soustředit především na průběh a výsledky této společné práce.
Sami do Ústí Jak už bylo řečeno, studenti se s námi sešli během přípravné fáze jednou, kdy jsme je seznámili s celým záměrem a požádali jsme je, aby si nejdřív zajeli do Ústí nad Labem samostatně nebo v malých skupinkách. Doporučení bylo, aby nejezdili auty, ale využívali veřejnou a městskou dopravu. Dali jsme jim seznam čtvrtí, do kterých se měli jet podívat – konkrétně Trmice, Nestěmice, Předlice a Mojžíř. Tedy čtvrtí, které jsou majoritní populací zpravidla označované jako vyloučené nebo přímo jako ghetta. Z těchto návštěv měli studenti napsat reflexi – tedy jak se jim v místě dařilo, co vnímali a co jim připadalo důležité. Celkem se přihlásilo 16 studentů, a to jak z denního, tak i kombinovaného studia, věkový rozptyl byl tedy relativně velký – od cca 23–24 let po cca 45 let. V tomto bodě je ještě potřeba představit obor, který většina studentů studuje – jedná se o studia občanské společnosti, studovat sem chodí lidé, kteří se zajímají o práci v nestátních neziskových organizacích nebo o nějaký typ veřejné prospěšnosti. Ke skupině studentů z této katedry se přidali ještě tři studenti z bakalářského studijního programu na FHS UK a dva studenti z PedF UK. Reflexe z počáteční návštěvy jsou k dispozici od 14 studentů, dva studenti z bakalářského studijního programu se ke skupině přidali až později a úvodní návštěvu nestihli. Tři ze studentů žili v Ústí nad Labem a jedna žila několik let v Ostravě – tito studenti tedy uváděli, že mají ve vztahu k typu prostředí určité 100 Ukázka elektronické knihy