98
6. Zelený plášť Země
Někteří odborníci varují před nepatrnými, ale dalekosáhlými změnami vegetace následkem čím dál častějšího používání herbicidů. Chemická látka 2,4-D hubí listnaté stromy a umožňuje trávám vzkvétat při omezené konkurenci — a z některých takových trav se následkem toho stal „plevel“, a tím i nový regulační problém a potřeba opakovat celý cyklus. Tato podivná situace je potvrzena také v nedávném vydání časopisu věnovaném problémům se zemědělskými plodinami: „Následkem rozšířeného používání 2,4-D k hubení listnatých dřevin se zejména z travních plevelů stává čím dál častější hrozba pro výnosy kukuřice a sójových bobů.“ Ambrozie, postrach všech alergiků trpících sennou rýmou, nabízí zajímavý příklad, jak se snahy o regulaci přírody občas mohou vymstít. Ve jménu hubení ambrozie nateklo do porostů u krajnic mnoho tisíc litrů chemikálií. Ale nešťastná pravda je taková, že masové postřiky mají opačný účinek — populace ambrozie se díky nim nezmenšuje, ale rozrůstá. Ambrozie je jednoletá bylina, a aby se její semenáče rok co rok zakořenily, potřebují k tomu otevřenou půdu. Nejlépe se tak před rozrůstáním ambrozie můžeme chránit udržováním hustých keřů, kapradin a dalších vytrvalých rostlin. Časté postřiky tuto ochrannou vegetaci ničí a vytvářejí otevřené pusté oblasti, které si ambrozie dokáže rychle vydobýt pro sebe. Navíc je možné, že pyl v ovzduší nepochází ani tak z ambrozií podél silnic, jako spíše z ambrozií na neudržovaných městských pozemcích a nevyužívaných polích. Vzkvétající prodej chemických herbicidů proti rosičce krvavé představuje další příklad, jak snadno se uchycují nerozumné metody. Rosičku je možné odstraňovat levněji a snadněji než se ji rok co rok marně pokoušet likvidovat chemikáliemi. A to tím, že k ní přivedeme konkurenci, která jí nedovolí přežít, konkurenci jiné trávy. Rosička se vyskytuje pouze na nezdravém tráv-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508443
tiché jaro
99
níku. Není tak nemocí, ale symptomem. Když zajistíme úrodnou půdu a dáme vhodným trávám dobrý náskok, vytvoříme prostředí, v němž rosička jednoduše nemůže růst, protože k tomu, aby se rok co rok rozšířila ze semen, potřebuje otevřené plochy. Místo aby obyvatelé předměstí — vybavení radami zahradníků, kteří informace čerpají od výrobců chemikálií — řešili skutečný problém, dál aplikují na své trávníky rok co rok ohromné množství herbicidů proti rosičce. Mnoho takových přípravků se prodává pod obchodními názvy, které nijak neprozrazují jejich skutečnou povahu, a obsahuje jedy jako rtuť, arzen a chlordan. Aplikace v doporučených množstvích zanechává v trávnících obrovské množství těchto chemikálií. Například uživatelé jednoho z těchto produktů musejí nanášet chlordan v množství téměř 68 kilogramů na hektar, chtějí-li postupovat podle instrukcí. Pokud používají jiný z mnoha dostupných produktů, musejí na hektar aplikovat téměř 200 kilogramů arzenové sloučeniny. Jak si povíme v osmé kapitole, je velmi znepokojivé, kolik mrtvých ptáků si toto počínání vyžádá. Jak smrtelné tyto trávníky jsou pro lidské bytosti, zatím není známo. Úspěch selektivních postřiků porostů u krajnic a ploch kolem inženýrských sítí nabízí naději, že je možné vynalézt stejné, ale ekologicky schůdné metody pro další programy regulace dřevin na farmách, v lesích a pastvinách — metody zaměřené ne na ničení konkrétních druhů, ale na regulaci vegetace jako živého společenství. Také další úspěchy ukazují možné cesty. V oblasti potlačování nežádoucí vegetace dosáhla řady nesmírně pozoruhodných úspěchů biologická regulace. Příroda sama se totiž už s mnoha problémy, kterým čelíme my, setkala, a zpravidla je vyřešila vlastním efektivním způsobem. A v případech, kdy člověk má dost rozumu na to, aby pozoroval a napodoboval přírodu, se také často setká s úspěchem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508443
100
6. Zelený plášť Země
Skvělým příkladem v oblasti regulace nežádoucích bylin je vyřešení problému s třezalkou tečkovanou v Kalifornii. Třezalka je sice původem z Evropy, doprovázela však člověka při migraci na západ a ve Spojených státech se poprvé objevila v roce 1793 poblíž Lancasteru v Pensylvánii. Kolem roku 1900 dorazila do Kalifornie do okolí řeky Klamath, od které získala svůj lokální název (Klamath weed). V roce 1929 zabírala přibližně čtyřicet tisíc hektarů pastvin a v roce 1952 se rozšířila na jeden milion hektarů. Třezalka tečkovaná se velmi liší od původních druhů, jako je pelyněk trojzubý, nepatří do ekologie regionu a žádní živočichové ani další rostliny nevyžadují její přítomnost. Právě naopak — kdekoli se objevila, hospodářská zvířata, která tuto toxickou rostlinu pozřela, začala mít „otoky, puchýře, bolesti tlamy a nechuť přijímat potravu“. Zároveň s tím klesla hodnota pozemků, protože první hypotéka musela padnout na regulaci třezalky. V Evropě třezalka nikdy tak závažný problém nepředstavovala, protože společně s ní se vyvinuly i různé druhy hmyzu, které ji požírají tak intenzivně, že se nedokáže hojně rozrůstat. Dva specifické druhy kovově lesklého brouka o velikosti hrášku na jihu Francie se přizpůsobily celou svou bytostí přítomnosti třezalky natolik, že se krmí a reprodukují pouze na ní. Když do Spojených států v roce 1944 dorazila první zásilka těchto brouků, jednalo se o historickou událost. Byl to totiž první pokus o regulaci rostliny pomocí býložravého hmyzu v Severní Americe. Oba druhy se v roce 1948 uchytily tak dobře, že už nebylo nutné importovat žádné další jedince. Jejich šíření probíhalo sběrem na původních místech vysazení a přerozdělováním na další lokality v množství milionů jedinců ročně. V malých oblastech se brouci dokázali sami rozptýlit, a kdykoli na stanovišti jejich přičiněním veškerá třezalka vyhynula, zcela
Ukázka elektronické knihy