v něčem jiným. Je pravda, že s tvou mámou jsem si přestal rozumět, už když jsi dospíval. Někdy prostě poznáš, že seš se špatným člověkem. A máš jenom dvě možnosti. Zů stat s ním, nebo hledat někoho jinýho. Já se rozhodl pro Si monu a nelituju toho. Myslím, že je ta pravá. Jen to prostě nefunguje, jak by mělo. Není to stejný jako s tvojí matkou. Ale chci, abys věděl, že nelituju toho, že jsem s ní byl. Jinak bych neměl tebe.“ Do hlasu mu pronikl smutek. Tebe… Mě, syna, kterej ho tak dlouho ignoroval a cho val se sobecky. „Tati…“ „Půjdu si lehnout,“ řekl pouze; vstal, uhasil cigaretu, odhodil ji někam do houští, a odešel do domu. Já sledoval měsíc a hvězdy, který na mě shlížely z ne bes. A tys mě bedlivě sledovala z příjezdový cesty. Kolika chyb jsem se vlastně ještě dopustil?
[ 18 ] Po tvým pohřbu jsem o tobě hovořil s mámou, která v tý době už taky žehrala na celej svět, přesto se před ním ještě úplně neuzavřela. Tehdy probíhalo rozvodový ří zení. Zmohla se však na krátký objetí, což nikdy předtím — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508427
neudělala. Byli jsme k sobě tak blízko, že jsem dýchal vzduch, kterej ona vydechovala. Hned nato jsem odešel do pokoje. Houstnoucí tma po malu vymazávala obrysy a barvy a usazovala se na mně, jako by mě chtěla konejšivě obejmout. Zašeptal jsem do naprostýho ticha tvý jméno, chutnalo mi v ústech zvláštně a cize, jako by ho tvoje smrt pozměnila. Rozsvítil jsem si a prohlížel si tvou malou šedou fotografii, jako bych se bál, že zapomenu, jak jsi vypadala, lehce se na ní usmíváš, ale opravdu jen decentně, ofina ti spadá do očí, ten výraz, ty oči, jak mohl někdo tak skutečnej, tak plnej života, kte rej z tebe doslova sršel jako prskavka, vždy veselej, buja rej, živelnej, bezprostřední a nezapomenutelnej odejít? V tu chvíli jsem si pomyslel, jestli to celý není jen omyl, naprostá chyba, úkaz, jakej se stává jednou za milion let. A málem jsem vyběhl z domu, abych zaklepal na dveře, kde jsi bydlela, a ty bys otevřela s výrazem naprostýho pře kvapení a zeptala se mě, co tu dělám, a já bych tě objal a dr žel tě tak pevně, abys mi už nikdy nemohla zmizet, rozply nout se znovu jako mlha. Ach Bože, Evelin, ty jsi byla tak sebevědomá a já protivnej, byla jsi tak otřepaně veselá a já tak nevyléčitelně smutnej, byla jsi tak barevná a já šeravej a k tomu hajzl a idiot a debil a naprostej vůl. A teď jsi jen mrtvá a já? Já se jenom nějak potácím existencí. „To bude dobré, časem se to zlepší,“ opakoval jsem si stále dokola. — 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508427
Tehdy jsem netušil nebo jsem se spíš neodvážil si při pustit, kolik je v těch slovech lží. Často jsem před odjezdem myslel na tvýho mladšího brášku Dominika. Kolik mu tehdy bylo? Tři? Čtyři? Po chopil vůbec, že jsi odešla navždy? Ptal se na tebe rodičů? Kde je velká ségra, mami? Už jsem ji dlouho neviděl. Kdy se vrátí domů, mami? A tvoje máma se pokouší zadržet pláč, tak úporně, až celá zrudne, tiskne okraj stolu tak urputně, až jí zbělají klouby, a ze všech sil se pokouší na svým obli čeji vykouzlit úsměv, přestože je to to poslední, co by v da nou chvíli chtěla udělat. Co mu asi tak řekla? Že je to jako v pohádce? Že žiješ někde v nebi, kde na ně shora dohlížíš, že ses stala pra starou hvězdou, co bude svítit až do skonání věků, a ještě mnohem, mnohem déle? Říká se, že přijít o dítě je to nejhorší, aspoň tak to říkávala moje babička z máminy strany. Když se narodí, nepřichází s ním jen nehynoucí láska, ale i strach. Bojíte se o něj perma nentně, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, a pak, když se dozvíte tu šokující zprávu, která vám bude v srdci i v duši znít po zbytek života, jako nekonečně se opakující ozvěna, něco ve vás umře spolu s vaším potomkem. A já vím, jak moc tě rodiče milovali, Evelin, tak moc, až to bolelo. Tvoje máma si určitě prohlížela tvoje dupačky a čepičky a trička a sledovala tvoje fotky z dětství, kdy jsi — 100 —
Ukázka elektronické knihy