98
Valentina Ferrari
„Jsem zmatený.“ „Já také, promiň, Amelie,“ odpověděla Viola ozvěnou. „Já na okamžik ztratila niť. Ale myslím, že jsem zachytila podstatu proslovu.“ „Ale jdi, Lí, tak nám to prozraď!“ „Amelia nechápe ani hovno!“ „No jasně. Takže jsme si všichni kvit.“ „Nech mě pro jednou domluvit, pořád mi musíš skákat do řeči! Říkala jsem: Amelia nechápe ani hovno, protože toho klučinu už nemiluje, a nechce si to přiznat.“ Amelia nadskočila na lavičce. Albertův pes se toho prudkého pohybu lekl, seskočil dolů a rozběhl se za ostatními psy. „Ne… ne,“ pletl se jí jazyk. „To není pravda. Já ho miluju. Je to Andrea. To bych nikdy nemohla. Usmířili jsme se, vždyť jsem vás nechala v tom supermarketu, abych si to s ním vyjasnila, nebo ne?“ „V pořádku, děvenko, v pořádku, jen klid, všechno bude dobrý,“ položila Milvia ruku s nalakovanými nehty na Ameliino rameno. „Ale…“ Lidia se pokoušela něco říct, ale než to stihla, umlčela ji sestra: „Lí, prď na to.“ Milvia to řekla téměř šeptem, což se v tom parku dělo opravdu zřídka: tichounké „prď na to“, které v mysli všech přítomných přidalo celé té záležitosti ještě na vážnosti. Amelia se vzápětí pousmála. „Ale mám dobrou zprávu.“ „Tak nám ji řekni, dělej, na co čekáš?“ „Pozvali mě na pracovní pohovor! Do opravdový práce!“ Nikdy předtím nezažila tak temnou kancelář, která vlastně ani nebyla jenom kanceláří, ale tak trochu tím vším, co tu bylo ko-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508397
AMELIA chce
zůstat nad vodou
99
lem: čekárnou, do níž ji uvěznili na čtyřicet dva minut, chodbou, kterou viděla ze svého místa, a přehlídkou krásných obleků těch, kdo tam pracovali. Amelia svírala svou složku v rukách, které se jí z nervozity potily a přitom byly ledové, a kolena tiskla k sobě. Měla sto chutí se na to vykašlat a zmizet. „Račte dál, slečno.“ Čtyřicátá třetí minuta, příliš pozdě. Zatímco černými útrobami onoho místa následovala sekretářku, nepříliš jasnou myslí se jí vinul špatně poskládaný řetězec frází jako „čas vypršel“ a „já se z toho poseru“. Žena přísného vzezření, která byla jakýmsi odvarem svého kostýmku v barvě myší šedi, jí otevřela dveře a vykouzlila parodii na úsměv. Amelii se nepodařilo jí ho oplatit, jelikož se úporně snažila zbavit svého hloupého ohromeného výrazu. „Prosím,“ vyzvala ji žena bezbarvým hlasem. Nato Amelia vstoupila do místnosti. Paprsek světla ozařoval stůl uprostřed, od něhož se právě zvedal muž kolem šedesáti, aby ji vlídně přivítal. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Podal jí ruku a ona ji mocně stiskla. (Jak je známo, pevný stisk je vždycky dobrým začátkem.) „Fabrizio Artesano. Vy musíte být Amelia.“ Sekretářka zavřela dveře s tupým bouchnutím. „Ano, to jsem já.“ „Dobře. Jdete včas.“ Čtyřicet tři minut. Amelia přikývla. „Možná že vám to přijde normální, ale mohu vás ujistit, že tomu tak není. Máte první bod k dobru.“ Posadil se.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508397
Valentina Ferrari
100
Jeho obličej připomínal bowlingovou kouli: dokonalá kulovitá plocha začínala dvěma širokými nozdrami a končila čelem a temenem s několika vlasy. „Děkuji.“ Krk mu vytvářel pár měkkých záhybů kolem košile s úzkým límečkem, z níž jako mašle visela modrá kravata. „Prosím, posaďte se.“ „Děkuji.“ Možná by mu to měla nějak oplatit. „Dobře. Četl jsem váš životopis. Zajímavé, o tom není pochyb.“ Amelia se na chvíli zarazila, než poděkovala. „Vidím, že máte s sebou složku. Ukázky vaší práce?“ „Ano, přinesla jsem vám své články.“ „Ach, skvělé. Jste připravena,“ odvětil a listoval obsahem. „Jsou tam všechny, které jsem napsala za poslední rok.“ „Hmm. Vidím, vidím. Později si je v klidu pročtu. Jestli ti to nevadí, rád bych se tě teď na něco zeptal. Mohu ti tykat?“ „Samozřejmě. To bylo na oba dotazy.“ Zmohl se na krátký úsměv. „Viděl jsem, že jsi navštěvovala vyšší školu žurnalistiky, dvouleté studium. A že jsi byla redaktorkou školního časopisu.“ „Ano. Založila jsem ho já. Tedy, znovu založila, jestli mám být přesná.“ „Pověz mi o tom.“ „Byl to již tři roky pohřbený projekt. Jistí kluci napsali pomlouvačný článek na některé holky ze školy, a ředitelka ho proto stopla, aniž by to nějak řešila.“ „Pomlouvačný? V jakém smyslu?“ „Psalo se v něm, že to nebyly žádné světice, a na konci byl detailní seznam jejich kluků. Docela znepokojující věc.“ „Jak moc detailní?“
Ukázka elektronické knihy