„Ano?“ našpulila pusu Zlata a přešla k Josefíně se sklenkou ginu. „Snad přijde k chuti,“ protáhla sladce. Josefínu napadlo, že tahle ženská musí mít flirtování v genetickém kódu. Jinak si to nedokázala vysvětlit. Usrkla nápoj. Fakt to chtělo kus ledu, zamžourala k oknu. „Prý jste půjčila panu Štětináčovi peníze na chod divadla,“ držel se Tvrdík tématu. Zlata si k němu přisedla. „Potřeboval pomoct,“ vzdychla. „Divadlo je vám vším,“ obsadila jeho druhý bok Josefína. „Je,“ sáhla si na hrudník Zlata. „Kolik?“ zavrtěl se mezi nimi komisař. Na monitoru televize naskočila pětimístná částka zakončená devítkou a Richard upadl do extáze. „Dvacet tisíc,“ dýchla Tvrdíkovi do obličeje Zlata. „Paní Kociánová dala čtyřicet,“ řekl. Zlata se zvedla a erotično rázem opadlo. „Irena je bláznivá.“ „V jakém směru?“ „Pořád řeší tu hru a každýho s tím otravuje.“ „Záleží jí na tom,“ kopla do sebe zbytek pití Josefína. Útroby jí zaplavilo horko. „Tak ať jde do Národního,“ odfrkla si Zlata. „Jenže to by musela umět hrát.“ „To si myslí i váš sbormistr?“ zajímal se Tvrdík. „František je rád, že vůbec někoho do souboru má,“ odvětila. „Ironií osudu je, že jedinej, kdo má talent, je Luba.“ „Luba Hovorka?“ zdvihl obočí. „Hraje to na všechny strany,“ přikývla Josefína. „A ještě z toho má švandu.“ „Luba je zlatíčko,“ usmála se Zlata. „Ale doma bych ho nechtěla. Chudák Božka. Musela se zamilovat do takovýho hajzlíka…“ „Ale vy s ním vycházíte dobře,“ nadhodil Tvrdík. 98
Jako_ves_v_kozichu_sazba.indd 98
23.04.2022 9:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508388
„Jak to jen jde.“ Josefína zívla. Vůně santalu, teplo a alkohol si začaly vybírat svou daň. Potřebovala na vzduch – podobně jako Richard. Jeho však zachránilo pásmo reklam, zatímco Josefíně kabelku rozvibroval mobil. „Mirko?“ zvedla se ze sedačky a našla si soukromí v rohu pokoje. „Prosím tě, je s tebou Karel?“ „Ne.“ „Nebere mi telefon.“ „Tak je asi pořád na policii.“ „Není. Mluvila jsem se Švecem.“ Josefína přemýšlela. Karel nesnášel mobilní telefon a neustále proklínal den, kdy vstoupil do jeho běžného života. Od té chvíle musel být totiž nepřetržitě na příjmu. Vyjma konání velké strany snad neexistovala situace, kdy by Miroslava akceptovala, že jí to nezvedl. „Aha.“ „Mohla by ses, prosím tě, po něm podívat?“ V sestřině hlase Josefína zřetelně slyšela obavy. „Já… nechci se moc ukazovat ve městě.“ Josefína ji chápala. Po tom, co se občané dozvěděli, že Miroslava je lakomá kráva, bylo pochopitelné, že její pouť po brodských hostincích by se rovnala očistci. „Dobře.“ Josefína netušila, že svým samaritánským kouskem odsoudila sebe i Tvrdíka k několikahodinovému pátrání v zimě a hustém sněžení. Nebýt vánoční atmosféry, dvou hrnků svařáku, které si dopřáli v hospodě U Budínků a U Jelínka, a nervózních Miroslaviných telefonátů, nechali by celou záležitost koňovi. Kolem jedenácté večer Karla našli poblíž večerky na autobusovém nádraží. V parádním iglú. Společně s novinářem a několika krabicemi červeného vína. Ven je dostali jen pod příslibem, že o dobytí jižního pólu neřeknou Amundsenovi. 99
Jako_ves_v_kozichu_sazba.indd 99
23.04.2022 9:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508388
Polárníka Dostála uvedla Miroslava do stabilizované polohy s kbelíkem vedle lůžka, druhého člena expedice odvezl komisař do Dejvic, kde neohrožený výzkumník dostal pár facek od své ženy.
100
Jako_ves_v_kozichu_sazba.indd 100
Ukázka elektronické knihy
23.04.2022 9:15