98
„možná tam půjde trochu do tuhého, ale nenechte se rozhodit davem. Dívejte se přímo před sebe. Chci, aby svět viděl, jak disciplinovaní my fašisti umíme být.“ Poplácal Kima po obou ramenech a mírně se pousmál. „Samozřejmě také chci, aby všichni viděli vrchol tělesné dokonalosti, jehož může dosáhnout pravý Árijec.“ Mosley už se chtěl odvrátit, ale otočil se zpátky, když Kim odpověděl: „Nejsem pravý Árijec.“ „Všichni o sobě čas od času pochybujeme,“ pousmál se Mosley. „To jsou jenom nervy. Nebojte se, zvládnete to.“ Tři čtvrtě hodiny po plánovaném zahájení se padesát černých košil seřadilo do trojstupu. Jako první šli nosiči standart, za nimi následovaly ženy. Když Connie procházela kolem Kima, otočila se k němu a zavolala: „Uvidíme se tam.“ Mosley stál mezi čtyřmi bodyguardy s obušky a celý průvod uzavíral. Kim zaujal místo před ním. V dálce zaduly trubky. S přerývaným dechem vkročil do sálu. Už se sice účastnil závodů na stadionech, ale tohle bylo jiné. Nad diváky se vznášel opar z kouře, a když se k Mosleymu obrátily obří reflektory, výsledek připomínal divadelní představení. Trubky spustily další fanfáru. Hudebníci stáli v kouřovém oparu na opačném konci haly, po obou stranách pódia, jež v porovnání se dvěma obrovskými britskými vlajkami zavěšenými u stropu vypadalo titěrně. Kim procházel hlavní uličkou. Někteří lidé v hledišti zvedali ruce k pozdravu, jiní skandovali „Heil Mosley! Heil Mosley!“ Z dálky k nim doléhalo bučení. Že by uvaděči pustili demonstranty dovnitř? pomyslel si Kim. Když došli k pódiu, procesí černých košil se rozdělilo do stran a všichni se postavili na určená místa. Kim stál přímo před Connií. Podíval se na ni, ale neusmál
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508366
99
se, protože se obával, že se jeho přítelkyně rozhihňá. Za sborového zpěvu britské hymny „God Save the King“ Mosley dokráčel do středu pódia. Chvíli stál naprosto nehybně a čekal, až nastane ticho. Nakonec spatra promluvil a jeho hlas se rozléhal po celé aréně. „Čas od času nastane v dějinách velkých národů okamžik rozhodnutí, osudová chvíle činu. V takovém případě musí velký národ odstavit jedince malé duchem, kteří lpí na konvencích a stojí v cestě, a nahradit je lidmi odvážnými a odhodlanými pokročit kupředu s přesvědčením a silou.“ Mosley ustoupil od mikrofonu jako boxer, který hodnotí svého soupeře. Po krátké chvíli se k němu opět vrátil a zaútočil svým hlasem na diváky. Některé strhl natolik, že vstávali, ale když se podívali kolem sebe a zjistili, že zůstávají osamoceni, zase se posadili. Kim se rozhlédl. Muži kolem něj vrhali na diváky vyzývavé pohledy. Všiml si, že stojí s rukama za zády, a napodobil je. Ucítil, jak ho Connie šimrá na prstech. Potlačil úsměv a odstrčil její ruku pryč. Pár protestujících kdesi na ochozu se pokusilo zpívat „Ať rudá vlajka zavlaje“, ale byli přehlušeni refrénem písně „Vládni, Británie!“. Mosley mezitím přestal řečnit a znovu čekal se založenýma rukama. Z hlediště se ozval ženský hlas: „Ty parchante mizernej!“ Další to vzali jako narážku a okamžitě se přidali. Kim ze svého vyvýšeného postavení sledoval, jak propukají první šarvátky. Ohlédl se přes rameno na Connii a rty naznačil otázku: „Co se to děje?“ Connie místo odpovědi pobaveně pokrčila rameny. Ostré světlo jí zdůrazňovalo lícní kosti a její plavé vlasy připomínaly svatozář. Nezdála se nijak znepokojená. Naopak, zvedla si dlaň k ústům, jako by potlačovala zívnutí. * * *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508366
100
Alun nahoře na ochozu poznal v Mosleyho obludáriu jednu z postav. Byl to Kim Newlands, uchazeč o účast na olympijských hrách, jehož snímky opakovaně plnily stránky fašistických novin. Podle Aluna vypadal v černé košili hloupě jako nafintěný hejsek. Copak ten pitomec nevidí, jak ho Mosley využívá? Pár chudáků v tom zvěřinci dole zvedlo ruce k fašistickému pozdravu, zatímco jiní nejistě provolávali slávu. Bylo však slyšet i bučení. Alun se pokradmu usmál a zvedl se na špičky, aby se porozhlédl po jeho zdroji. Mosley pokračoval ve svých výlevech, nejdřív pozvolna, ale čím dál vášnivěji, aby strhl dav. Potom k Alunově potěšení získaly provokace na síle. „Neschopnej blbečku!“ „Zalez, nádhero!“ „Mosley, seš trouba!“ Chtěl se přidat, ale věděl, že musí ještě počkat. Vůdce černých košil se znovu odmlčel, a tentokrát pauzu vyplnilo skandování: „Fašimus je vražda!“ Odpůrci odpovídali: „Heil Mosley!“ Docházelo k dalším potyčkám, uvaděči se s obušky vrhali na provokatéry. Ozval se řinkot skla, vzduchem létaly židle a od stropu se začaly snášet bílé letáky. Alun vzhlédl a v trámoví uviděl muže pronásledovaného černokošiláči. Vzal to jako znamení a vytáhl z kapsy bramboru zabalenou do jutového plátna. Když do ní kladívkem sázel žiletky, připadalo mu, jako by nabíjel pistoli. Žiletky byly jen z jedné strany, aby mohl bramboru uchopit a mrštit s ní. Jestli bude mít štěstí, zasáhne Mosleyho a trochu ho pocuchá – třeba by mu mohl roztrhnout uniformu nebo aspoň přispět k všeobecnému zmatku. Nahrbil se, aby muž po jeho levici neviděl, co dělá, a rozbalil svou zbraň. Později měl možnost přemítat o tom, co mu ještě v oné poslední minutě před hodem proběhlo hlavou: že existují i jiné možnosti, že ještě není pozdě uniknout Ukázka elektronické knihy