svítidla byla natočená do všech směrů jako ptáci sedící na drátě, překrývaly je žluté, modré a zelené filtry. Zvedla jsem malý deštník, otevřela ho a zatočila jsem s ním jako dívka v černobílých filmech. „To je nádhera.“ Přistoupila jsem ke stojanu u zdi, který přetékal hedvábnými šálami, balijskými sarongy, indickými sárí, třásňovými šaty z dvacátých let a smokingy. Nadzdvihla jsem jedno obočí. „Někdo tu rád nosí ženské šaty?“ Zasmál se. „Všechno je to na focení. Musím taky pracovat, abys věděla. Kdo sedí na zadku, musí sedět i na puchýřích.“ Zavedl mě dozadu, kde byla vedle schodiště postavená zeď, takže oddělovala zadní část prostoru bývalé garáže. „Tohle jsem postavil sám.“ Stál u dvoukřídlých dveří, které, jak jsem si všimla, měly dva odlišné sety pantů. Jedny dveře jsem otevřela k sobě a druhé dovnitř. Vstoupili jsme a Lukas odtáhl těžký černý závěs, který visel po celé délce místnosti, takže nás odděloval od její vnitřní části. Uznale jsem zamručela. „Temná komora. Předpokládám, že ty dvoje dveře a závěs jsou tady proto, aby nikdo nemohl vejít a omylem ti osvítit film. Ale kdo by ti sem vlastně chodil?“ „Rodiče, uklízečka. Ty.“ Hodil mi klíčenku. Instinktivně jsem ji chytila — byly to klíče od hlavního domu a od Lukasova domku. „Moje náhradní klíče.“ „Nechci ti narušovat soukromí.“ Zakoulel očima. „Jasně. Kdo že to nikdy neklepal, když mi chodil do pokoje? Kdo do mě nepřestal hučet, ani když jsem byl na záchodě?“ Vysokým hlasem napodobil: „Čůrat můžeš později! Tohle je důležitý!“ Bouchla jsem ho pěstí do paže. „To bych nikdy neudělala. Já jsem velmi uctivá osoba.“ Lukas rozsvítil červenou žárovku připevněnou ke stropu. Proměnilo ho to ve vysokou rubínovou sochu. To světlo mi připomnělo vykřičenou čtvrť v Amsterodamu, kde v nasvícených oknech stávají prostitutky v prádélku. Najednou jsem si uvědomila, že kluk, kterého jsem znala, se proměnil v muže a že jsme tu
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508364
sami. Zakašlala jsem a zastyděla se za svoje myšlenky. Vždyť je to můj bratranec. Stěží jsem dokázala promluvit. „Mohl… mohl bys prosím tě zapnout normální světlo?“ Rozsvítil hlavní světlo a pak si rukou zamával před obličejem. „Promiň, smrdí to odsud ještě hodinu cesty po větru, že?“ I když ta místnost bez oken byla bez poskvrnky, pořád to tu bylo cítit po zvláštních a exotických chemikáliích, uchovávaných v láhvích a nádobách na poličkách. Rychle jsem se vzpamatovala a odstoupila od něho. „Ale ne, cítím tady jenom vůni vynalézavosti a možností.“ Jak jenom změnit téma? Ukázala jsem na dlouhý pracovní stůl a tři hluboké dřezy. „Nevěděla jsem, že lidé ještě pracujou v temných komorách. Není dneska všechno digitální?“ Rozzářily se mu oči. Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. „Miluju nedokonalost. Z některých mých chyb se stávaj ty nejzajímavější věci, jaký jsem udělal. Pojď nahoru, ukážu ti to.“ Vstoupili jsme do jeho obývacího pokoje a kuchyně, ve které se nacházela jenom kombinace trouby a mikrovlnky, mini lednička a varná deska. Malý konferenční stolek, který přišel o jednu nohu, podpíraly tlusté knihy o umění a fotografii — o Basquiatovi, Dorothee Langeové, Mondrianovi, Jerrym Uelsmannovi, Vermeerovi. Na druhém konci pokoje byly dveře. Nejspíš vedly do ložnice a do koupelny. Všechno tady bylo uspořádané a uklizené, stejně jako vždycky býval Lukasův pokoj. To já jsem se neustále vzpírala Heleně tím, že jsem žila tak nepořádně, jak jen to šlo. Uchechtla jsem se. „Máš to tady tak prázdný, že by tu žádnou škodu nenadělal ani slepý kůň.“ Lukas vyprskl smíchy. „Nemám čas na to, abych sbíral serepetičky.“ Znovu jsem se rozhlédla po jeho bytě. „Vypadá to tady víc jak nádraží než doma. Jako zastávka předtím, než dorazíš do cílový stanice.“ Posadil se na zem do tureckého sedu, vytáhl tlusté černé album a začal listovat fotkami. Většinou byly černobílé. Kecla jsem
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508364
si vedle něj, podívala se mu přes rameno a zastavila ho na jedné stránce — byly tam mozolnaté ruce dělníka, obalené špínou, a opatrně svíraly cibulku tulipánu. „Tahle se mi vážně líbí.“ Posmutněle se zašklebil. „Klient ji odmítl.“ Poklepal na stránku vedle, kde byla barevná fotka čistého a oholeného farmáře se strojeným úsměvem. „Nakonec koupili tuhle. Mám ji tady jako připomínku, že se nesmím nechat unést, když mě platí klient. Jsem fotožurnalista. Měl bych věci dokumentovat, ne z nich vyčnívat.“ Listovali jsme fotkami s hřejivým nádechem. Působily skoro trojrozměrně díky hloubce, kterou v nich vyvolal. Měla jsem dojem, že se můžu natáhnout a těch obrazů se dotknout — netopýra o velikosti malého psa, který visí hlavou dolů s lesknoucíma se červenýma očima, plameňáka pózujícího při úsvitu, dítěte v hadrech prodávajícího rýži zabalenou do listů. A pak následovala jeho další, komerční práce — modelky s našpulenou pusou, tropické rostliny a krajiny, všechno okázalé, barevné, plné nádhery. „No nevím, Lukasi,“ poznamenala jsem. „Ty, foťák, předmět. Všichni se na fotce spojujete v jedno. Možná ve svojí práci potřebuješ víc ze sebe, ne míň.“ Jeho hlas zhrubl, stal se důvěrnějším. „Fascinuje mě způsob, jakým postup ovlivňuje výsledek, jakým můžu zacházet s obrazy. Zrnko špíny, záblesk světla… jsem posedlej fyzičnem filmu. Všichni jsme hmatatelný bytosti. Vyžívám se v tom.“ Na některých fotkách vybarvil negativy nebo vystřihl malou holčičku a posunul ji, takže se její přízračný obraz vznášel nad otcem, který ji zrovna vyhodil do vzduchu. Z dívčina úhlu pohledu jsem nedokázala poznat, jestli se ji chystal chytit zpátky do náruče, nebo ji vyslal vstříc velkému světu. Bylo tam dokonce pár fotek Lukase z jeho loňského výletu do Jižní Ameriky. Stál až po kolena ve vodě, na nohou měl vysoké gumáky, v neoholeném obličeji mu bíle zářily zuby a v ruce držel udici, na jejímž druhém konci se houpala ryba s obrovskými zuby. Naklonila jsem se blíž. „To je piraňa?“ „Ten večer to byla naše večeře. Řeka jich byla plná.“
100 Ukázka elektronické knihy