Nová jména
A oni čuměli jak si se vzdalují Kateřina Koutníková
• • •
• • •
• • •
Jestlipak je svět lepším místem když žeru všechny ty prášky Jestlipak jsou oceány čistší a v rybách méně plastu s každým mým zvýšením dávky Jestlipak slušní Češi otevírají oči jeden po druhém pokaždé když zapraská plato Jestlipak se Andrejův párek provaří když si zajdu pro nové balení Jestlipak zmizí kus sutin z Rojavy s každou tabletkou co spolykám Jestlipak odkvetou lidské narcisy a lidé přestanou brát až budu půl roku na medikamentech Jestlipak každý najde svůj smysl když k Deprexu nasadím Lexaurin Jestlipak všichni lidé zemřou když to do sebe hodím všechno najednou Jestlipak konečně zavládne mír
Místa co znáš jsou hlavní nádraží Armáda spásy potravinová banka vybydlené kancly a další squaty
Prošel ses krajinou mých peřin Pohladil jsi měsíční krajinu mé tváře Utekl jsi ze zamlžené krajiny mé mysli někam do prdele
Je v tom něco surového co neustále bojuje prací na černo počínaje hledáním vajglů konče Spánkem na zemi stvrzuješ že se nevzdáváš exilu Tvá duše je hlubší než tvé kapsy ať jsi kde jsi
Sedím doma maluju krajinky všechna plátna vypadají stejně všechna jsou černá Nerozeznám oblohu od temnoty lesa ztrácím se někde v prdeli
• • • • • •
• • •
Třídím odpad chodím ho sbírat k lesu bojuji za klima sdílím znetvořené ryby nejím maso Když nejsem opilá lobbuji za zerowaste piju organické víno Když mám na sobě glitry třpytky na tváři a kupuju dýlerák plný pravdy lásky a štěstí tak tančím Třpytivá ekoteroristka a se mnou třpytí se oceán
Kdybych mohla býti chlastem chtěla bych být rum asi pro svou lásku k moři a vln jeho šum
Jeli na výlet matka a syn možná poslední co spolu zažijí Stáhla okénko spolujezdce na náhodné kolemjdoucí zařvala NEČUM
• • •
Zatajuji dech když chci se vysloviti svá přiznání opět suše polykám Jsme v jednom kole ohně a cash v nedohlednu Jak jen ten svůj život zas ze země zvednu?
A oni čuměli jak si se vzdalují
Střep
Bolí mě hlava snad ze střízlivosti věčného čekání na projev bez milosti
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508231
Foto archiv autorky
Nová jména
Kateřina Koutníková (nar. 1993 v Ostravě) v současnosti žije v Brně, kde spolupořádá autorská čtení. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity navštěvovala obor uměnovědná studia, ale nedokončila jej. Od té doby pracuje převážně jako barmanka, léta mimo jiné v kultovní kavárně Švanda. Vybrané básně jsou z autorčina knižního debutu Nechte mě bigbít, který nyní v květnu vychází v edici Mlat Větrných mlýnů, ve dvojici s debutem Anny Sedlmajerové.
les v noci, přece jen plný člověka a jeho velké touhy po životě. Častým omylem je odsuzovat dekadenty z nihilismu, underground z pijácké nevšímavosti či Krchovského z posměšné bagatelizace smrti — naopak všichni zrovna zmínění touží po smyslu světa více než všechny vitalistické, svět oslavující básně. Noetickou skepsi v tomto případě sice doprovází alkohol, drogy, volná sexualita, ale rovněž existenciální autentičnost, imaginativní bezprostřednost jako v básni o poslední cestě matky a syna — v tom prostém obrazu je dynamit lidství, který každou chvíli bouchne. (Roman Polách)
Básnický svět Kateřiny Koutníkové je i přes svou zdánlivou bezvýchodnost, hustou jako temný
• • •
• • •
• • •
Ne ne naše děti drogy neberou naše máma netrpí depresemi je jen trochu osamělá Soused je normální neřve uprostřed noci a nám se nic zlého nemůže stát
Celou noc bdím pro náš společný režim v přítmí našeho pokoje hledám znamení zda mé konání spadá do kategorie romantických gest nebo už jde o nějakou chorobu
Vždycky je to divný jezdit do cizích měst sama Nemít s kým se poradit jen s vlastní ztřeštěností prodírat se betonem pažemi zahánět strach plícemi klidnit vzrušení vůlí nepodléhat absenci hranic Vždycky je to divný ale vůbec nejdivnější je když jedu zpátky Domovina zase o kus cizejší
My o práci přijít nemůžeme my vždycky budeme šťastní Nejsme alkoholici ten chlap co smrdí na Moraváku je alkoholik Ne ne naše děti si nepodřezávají žíly a my víme a jsme si tím jisti Psychologie je vymyšlený obor podfuk lékařů a pojišťoven Kdo má problém má si ho vyřešit a neotravovat
• • •
Janu Zuziakovi Ani nevím zda jsem letos viděla motýly Možná se ti slétli před okno poskládali se přes celou tabuli jako mozaika stínili ti ovívali tě před posledním výdechem
Své básně i nadále posílejte na e-mail nova.jmena@casopishost.cz. Roman Polách (nar. 1986) je básník, literární kritik a pedagog. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.
Léto končí odlétá s tebou
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508231
Ukázka elektronické knihy
Martina Janošová, z cyklu skácelovských ilustrací, 2012—2017