svůj čas s Trpaslíkem a užíval si slávy, kterou mu triumf v Basi leově ceně konečně přinesl. Arka za ním nezůstávala pozadu: během jejích belhavých vycházek po čtvrti ji spousta obyvatel poznávala. Byla okouzlená tím, že je tak známá. Když se procházela podél kanálu, přišla jí poblahopřát jedna řeznice. O několik ulic dál potkala skupinku hochů. Jeden z nich postrčil své kamarády loktem a ukázal na ni prstem. Vykulenýma očima se dívali, jak prochází kolem nich. U paty jedné věže seděl na schodech jakýsi stařík, který zvedl palec, když ji uviděl. „Hej, hej, skvělá práce,“ řekl jí. Po zbytek cesty Arka hrdě vypínala hruď, vždy připravená sklonit skromně hlavu směrem k dalšímu čumilovi, který ji za její úspěch pochválí. Nikdo další ji však nepoznal. Zklamaně dorazila ke stájím a v duchu se ptala, jestli by nebylo lepší, kdyby si na sobě nechala ten červený terčík s číslem. Hefka seděl vedle Trpaslíkova boxu (dvakrát tak velkého, než měli ostatní koně) a s vyplazeným jazykem cosi matlal na cedulku. Když skončil, vstal a se štětcem v ruce si kriticky prohlížel namalovaný nápis: Trpaslík, velký vítěz Basileovy ceny A pod tím: Jeden borion za návštěvu. Hefka vzal kladivo a zatloukl ceduli do země před Trpaslíkovým boxem. Pak nepozorovaně políbil koně na nozdry, a ten se ho na oplátku pokusil kousnout. „Fakt se najdou lidi, který zaplatí, aby se na něho mohli kouknout?“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508216
Hefka sebou trhl a obrátil se k Arce. „Uf, to fef ty! No, to je dobvý, vypadá to, ve uf tak nekulháf. Jo, jo, ani fi neumíf pvedstavit, kolik hyfteviků uv tu bylo, a dnefka pfijdou dalfí!“ ohlásil nadšeně. Jako kdyby mu chtěl dát zapravdu, objevil se ve vchodu do stájí hoch stejně starý jako Arka. Na hnědých kudrnách měl kdoví proč nasazený starý kulich, Arka to nechápala, vždyť pod kupolí bylo stále hezky. „Vy jste Hefka?“ zeptal se nově příchozí. „A to je Trpaslík?“ dodal a ukázal vzrušeně prstem na bílého koníka. „Mohl bych ho vidět?“ Vyslovoval zřetelně a protahoval slova jako nějaký aristokrat. Jeho tunika však jako by patřila nějakému bezdomovci. Kolem zápěstí měl kousky barevné látky jako náramky. „Jeden bovion za návštěvu!“ ohlásil rychle Hefka s rukou na ceduli. Hoch zašmátral v kapsách, hodil Hefkovi do natažené dlaně hrst mincí a s fascinovaným výrazem ve tváři šel k Trpasl íkovi. Arka loupla pohledem po trenérově ruce. „Hej, dyť on ti dal nejmíň jeden hyper…“ zašeptala, zatímco hoch se marně snažil pohladit koně, který se k němu otáčel zadkem. „To máf fuk, je to fyn kouvelníka, vfadím fe, ve ani neumí fpočítat dvobný,“ odpověděl Hefka, zatímco obnos dělil na dvě půlky. „Na, tady máf fvoje vlato. Tak platí, já fe poftarám o Tvpaflíka a o vifk fe fábnem.“ Po svízelném vyjednávání se jim podařilo uzavřít dohodu. Arka pokývla hlavou a nevěřila ani na vteřinu, že Hefka svůj slib dodrží. Trenér byl tak čestný, jak jen to bylo možné v dostihovém prostředí, v němž morálka zůstávala velmi nestálým pojmem. Pouze díky bedlivé pozornosti Chariclo se Arce
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508216
podařilo získat svoji část odměny. Měla však nyní dost zlata a pro Trpaslíka nebylo v sedmé úrovni místo. Právě před zraky svého obdivovatele udělal velký koninec, aby mu dal najevo svoji špatnou náladu. „Hej, mohl bych si od vás koupit kousek jeho hřívy?“ řekl hoch, kterému koňské lejno neubralo na nadšení. „Přinese mi dnes odpoledne štěstí, čekají mě zkoušky Přidělování.“ „A kolik byfte byl ochoten vapla…“ začal Hefka. „Ne,“ přerušila ho Arka, která nechtěla, aby Trpaslík oplešatěl stejně jako jeho trenér, než se s ním opět setká. „Mohl bych se na něm teda projet? Jenom jedno kolečko po dráze…“ Tentokrát odpověděli Hefka s Arkou současně: „Ne!“ Hoch zrudl jako krocan, ještě naposledy se pokusil koně pohladit (odtáhl rychle ruku, aby se vyhnul kousnutí) a rázným krokem naštvaně opustil stáj. „To není dobvý, nene, mevi kouvelníkama fi nefmíf dělat nepvátele,“ řekl zlověstně Hefka a díval se, jak hoch odchází. „Co to bylo, ty zkoušky, o kterých povídal?“ zeptala se Arka. Popošla k Trpaslíkovi, aby ho pohladila, a ten se tentokrát nechal. „Jak to mám vědět, fo? Nějaký válevitofti pvo bohatý, to fe mě netýká,“ bručel. „Tak co tu hledáf?“ „Přišla jsem se s váma rozloučit,“ odpověděla Arka. „Odcházím do sedmé úrovně.“ „Aha, jdef hledat fvýho tátu, kouvelníka, fo? Fo o něm víf?“ Arka, která škrábala Trpaslíka po nose, pokrčila rameny. „Nic, jen to, že je kouzelník a že žil v Napoce.“ „Tvoje matka ti nif dalfího nevekla?“
102 Ukázka elektronické knihy