unavenýma očima a pak zaměřil jakýsi hmyz, pochodující podél stěny po podlaze. Brouk asi poznal, že byl odhalen, a zastavil se. Chvíli hmyz pozoroval a nakonec usoudil, že to není ani cvrček, ani chroust, ale nejspíše šváb, co nevydržel do noci a vydal se na cestu už teď. Pomalu zvedl nohu a pak prudce dupnul. Polobotka neminula a z toho zvuku se Edvardu Benešovi trochu zvedl žaludek. Brno, 12. května 1945 Dvanáctého května 1945 pronesl prezident Edvard Beneš z balkonu brněnské radnice projev, ve kterém mimo jiné prohlásil: „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je, já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás. Já vím, jak se národ za celou tu dobu persekuce dobře držel, jak zůstal věrný, jak vy všichni jste věrni zůstali a v témže duchu budeme muset nyní dělat svoji práci v budoucnosti na novém vybudování republiky. Do této práce se nyní všichni dejme a této práci provolávám srdečně Zdar!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508209
Propletla prsty ozdobným mřížovím dveří výtahové klece a zkusila jimi zacloumat. Kromě zarachtání nedostala žádnou odpověď, dveře se nepohnuly ani o milimetr a kabina zdviže mlčela jako hrob. Po chodbě za jejími zády začala našlapovat panika, která ji za chvíli zkusí přesvědčit, že tyhle poslední dveře k domovu, svobodě a normálnímu životu nepřekoná a zůstane navždy tady v přízemí. Zalomcovala dveřmi znovu, zase s nulovým výsledkem. Pustila se mříží a sedla si na zem. Strašně ji bolely nohy, i když část cesty se svezla dýchavičným vlakem. Zavrtěla hlavou a z krátkých vlasů se jí na ramena vysypal zbytek odvšivovacího prášku. Natáhla ruku a sebrala ze země kus kartonu, ze kterého visel provázek. Otočila destičku a z nažloutlé plochy se zašklebil neuměle vyvedený nápis Nejede. Zavrtěla hlavou znova, vstala, pověsila cedulku na dveře, aby jimi nikdo další nemusel cloumat, a vyrazila do pátého patra. Vůbec netušila, jestli bude teta doma ani jestli tady vůbec ještě bydlí, netušila ani, jestli je teta živá. Ale jiné místo, kam jít, ji nenapadlo, protože dům rodičů už nestál. Ruka poznávala vrypy na zábradlí, jako by tudy šla včera, jenže včera by se nezadýchala a nemusela odpočívat už ve druhém patře. Měla pocit, že se její dech odráží od stěn, že běhá nahoru a dolů výtahovou šachtou a že musí rušit všechny nájemníky. Ve čtvrtém patře si musela zase sednout na schody. Dívala se dolů a vzpomněla si, jak jí jednou vypadl z rukou červený míč, co dostala od tety, a běžel sám až skoro do přízemí, jenže v prvním patře se mu do cesty připletl krejčí pan
98———99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508209
Silberstein a děsně nadával. Běžela za míčem a dostala taky vynadáno, ve slušném domě nemají míče co běhat samy po schodech. Teď by nedoběhla ani želvu. Otočila se za hlukem a dveře tetina bytu se otevřely. Dva hromotluci ve světlých uniformách zastínili vchod a hrnuli se na chodbu. Jeden nesl sloupkové hodiny a druhý obraz. Obraz, co měla teta nad postelí a co na něm byla květina vonící celým bytem. Vzpomněla si, jak si vždycky vlezla na tetinu postel a čichala k plátnu a dávno zaschlým barvám. Schoulila se k zábradlí a snažila se vypadat, že tam vůbec není. Ten první měl okované boty, které v ní vyvolaly vzpomínky a dávení. Zakašlala, zrovna když okolo ní procházeli. Ten s hodinami se na odpočívadle otočil a zašklebil. Chvíli to trvalo, ale pak jí došlo, že to je řezník Hojda, co si před šesti lety jako první nalepil do výkladu cedulku s nápisem Árijský obchod. Jak šel dolů po schodech, musela mu ta puška na zádech hrozně překážet. Praha, 14. května 1945 Na poválečné odplatě se často podíleli lidé s podivnou, někdy vyloženě kolaborantskou protektorátní minulostí nebo lidé, kteří se prostě chtěli obohatit na úkor těch, kdo se nemohli bránit. V řadě případů nebyli Židé, kteří přežili holokaust, doma vítáni, protože v jejich bytě už bydlel někdo, kdo si na lepší životní podmínky během protektorátu příliš zvykl.
Ukázka elektronické knihy